Kdo může za to, že se Tě něco dotýká...

15. března 2018 v 15:14 | M.S. |  Myšlenky R.S.
Tohle mě štve. Teď jsem se urazil......Co mi to vykládáš? Podívej se nejdřív na sebe!!!

Znáte? Mrkající

Dobrá zpráva, není to o Vás Usmívající se

Cože? Jak to? .....Jednoduše....Určitě je tu mnoho z Vás, kteří znáte čtyři dohody od velkého Toltéka Dona Miguela Ruize. Vy, kteří jste je četli/viděli/slyšeli víte, že jednou ze čtyř dohod je "neber si věci osobně", protože to, že Vám někdo řekne, že jste debil se Vás prostě netýká a je to jaksi jeho problém. Ostatní, kteří nevíte, o co jde, nevěste hlavy a čtěte bez obav dál, neb mé vysvětlení je i pro Vás. A možná budiž pro Vás zároveň výhodou, že nejste zatíženi toltéckým poznáním a uchopením života Mrkající

Nabízím jednoduše na tomto místě svůj pohled na celou věc (napadl mě během meditace - během bytí v přítomném okamžiku....), který třeba pomůže těm, kteří i přesto, že toto racionálně vědí, tedy rozumem chápou, že okolí by je nemělo urazit a nemělo by je trápit, co si o nich ostatní říkají, nedokáží to tak nějak vnitřně přijmout a stále vnitřně řeší, co že si to to jejich okolí o nich vlastně myslí a je jim z toho zle. O chvilku níž se dozvíte, kdo za to vlastně může Mrkající

Jdeme na to, cvičení s naší představivostí právě začíná.

Začněme s myšlenkou na novorozeně, na úplně malé miminko.
Toto dítě, to čisté božství je nepopsaný list (Psal o tom už Platón, Aristoteles,John Lock - Tabula rasa). Miminko je po narození bez nějakých názorů, bez hodnocení toho, co je dobré, špatné, co by mělo nějak být a tak dále. Prostě jen je. Žije jen v přítomnému okamžiku a zkoumá svůj svět nejlépe jak umí. Bez předsudků si hraje, osahává si svět takový, jaký skutečně je, nenapadlo by ho ani v nejmenším někomu za něco nadávat...

Můžeme si toto dítě přestavit jako takovou malou panenku. Takže teď si všichni představme panenku a je jedno jestli je plastová, dřevěná, plechová, keramická. Narozené dítě - panenka - bez jakéhokoliv oblečení.
No a na tuto panenku postupně dáváme nějaké pomyslné šaty. Protože z nějakého důvodu chceme, aby nebyla nahá, aby se neobnažila, aby byla chráněná před okolním světem.
A tak jí nasadíme spodní prádlo upletené z názoru, že by měla jíst pětkrát denně, chodit včas spát a být ve své postýlce.
Pak jí nasadíme teplé ponožky z názoru, že je třeba všechno spapat, i když jí to nechutná, protože jinak nebude televize.
Panence nasadíme tepláčky z názoru, že je třeba se ve škole dobře učit, protože pak bude mít lepší práci, která jí sice nemusí bavit, ale to není důležité, protože přinese více peněz.
Dáme slušivé tričko z toho názoru, že nemůže někomu něco jen tak dát, protože by to nebylo spravedlivé a je třeba vždy vyžadovat něco zpět.....
Postupně naši panenku obalujeme do dalších vrstev oblečení utkaných z myšlenek, že takto funguje svět, ve kterém žijeme, že takto je to správně a že toto oblečení by ta panenka měla nosit, aby byla spokojená.

A pak naše poctivě oblečená, názorově vystajlovaná, panenka, která je pochopitelně přesvědčená o tom, že její oblečení je správné (říkají to rodiče, kamarádky, škola....) potká jinou panenku, a ta bude taky poctivě oblečená do různých vrstev. Ale to její oblečení bude jiné. Bude oblečená tak, jak je zase ona přesvědčená, že by to mělo vypadat. A pak jedna panenka začne říkat druhé panence, že by se měla vlastně oblékat do stejných názorů. Že jedině tak je to vlastně správně. A máme tu 8 miliard panenek, které jsou přesvědčené, že jen to jejich oblečení je správné a nechápou, jak zbylých 7,999 999 999 panenek může chodit oblečených v tom, co mají na sobě.

.....a tak se stane, že ta naše panenka vytkne té druhé panence to její nemožné tričko. A panenka se naštve a vytkne této panence její kalhoty a doma pak jiné panence vytkne její svetr. V práci vytkne další panence nemožnou čepici, která jí už tááák dlouho vadí a měla by ji změnit, jinak už bohužel dále nebude moci s ní pracovat a potkávat se s ní.

Mrkající

No a teď si položme nejsložitější otázku dnešního dne. Která část celku, kterému říkáme panenka, je vlastně tím, kdo druhému nadává, vytýká, vyhrožuje a chce, aby se měnil?

Je to ta nahá panenka pod tím vším oblečením?..........................neeeeeee Mrkající

Nebo je to snad to oblečení, pod kterým je schovaná nahá, čistá panenka? .......??????? Co?

Je možné, že by samo oblečení mohlo někomu nadávat, ponižovat ho, vydírat, usměrňovat? ......Ano - je to možné! Pokud panenka uvěří tomu, že její identita je právě to oblečení. Pokud panenka zapomene, že ona sama je pod tím vším oblečením a uvěří že její identitu tvoří právě její názory - to naše pomyslné oblečení Mrkající

Ta čistá nepopsaná panenka, to naše dítě, ze začátku příběhu na nikoho neútočí. Ono ví, že všichni jsme nazí a že všichni na sobě nosíme obleční z našich názorů Mrkající (stačí jaksi poslouchat nahou panenku, která je moudrá a né nějakou rukavici, kterou máme na sobě)

A ještě jedna věc - ta druhá nesložitější otázka dnešního dne.
Na koho útočí to oblečení z našich názorů? Útočí snad na tu panenku pod oblečením? .....Zase ne!
Tu ono měnit nechce, ono chce měnit oblečení druhé panenky, aby bylo stejné. Mrkající
Tedy slovy našeho kmene: názorový systém jednoho člověka útočí na názorový systém druhého člověka s cílem přesvědčit ho, že jen on je ten správný. Zatímco bytosti za názorovým systémem, ty naše nahé panenky, zústávají stále tiché, klidné, neměnné.

Takže komu dáme přednost? Usmívající se
Tuto otázku si zodpovězte každý sám - bude ten, kdo bude řídit svět kolem sebe a s ním spojené prožívání panenka nebo její oblečení? Budete bránit své oblečení před útokem druhého oblečení nebo to necháte být s vědomím, že na sebe naráží zase jen dvě mysli a že není třeba se hádat kvůli názoru? Je spousta možností a každý si to může řešit, jak jen chce. V tom je náš život krásný.

Ale abych nezapomněl pojmenovat toho, koho jsem slíbil na začátku odhalit při své úvodní otázce. Kdo za to vlastně může, kdo je vlastně zodpovědný? Napíšu vymyšlený fiktivní příběh (jména jsou zcela smyšlená a podobnost s reálnými postavami vašich životů čistě náhodná):

"Malé dítě nemůžeš urazit, vždyť si to zkus!" říká Theofil Vondráček
"Nó jó,to nemůžeš takhle brát. Malé dítě z toho ještě nemá rozum!" odpovídá Skarbimír Vomáčka

Tramtadadáááááá......... správná odpověď je ROZUM! Ta naše část, na kterou jsme tak pyšní. Dokud ho nemáme a nedáme mu průchod a prostor, nikdo nás nemůže urazit Smějící seSmějící seSmějící se

Takže ono je opravdu někdy asi lépe méně myslet...

Ahóóóój

P.S. Naplno se vlastně ukazuje náš strach z toho být obnažen - bez názorů.
Ano jedna vrstva oblečení je často tvořena z přesvědčení, cituji: "přece na to musíš mít nějaký názor - řekni, co si o tom myslíš!" Sám jsem nosil dlouho kabát z této iluze.Smějící se
Raději se skrýváme za názory, kterým věříme, aniž bychom vlastně cokoliv věděli. Bojíme se podívat na naši nahotu a na to, kým jsme pod tím vším šatstvem a následně potkat se s ním. Proč se toho bojíme si můžeme říct třeba zase někdy jindy Mrkající


Tak je má momentální zkušenost, nikomu ji nenutím, takhle nad tím přemýšlím a je to šatstvo, které rozhodně nenoste! Ani já ho nenosím Smějící se
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama