Únor 2018

Jak jsem potkal člověka v tísni

13. února 2018 v 19:06 | M.S.Martin |  Myšlenky R.S.
První článek v letošním roce a hned tak vážně....a hned s jednou malinkatou prosbou

Kamarádi, zajímavé jsou cesty Boha, života, co si budeme povídat. Nedávno, je tomu asi tak čtyři dny zpátky, jsem na nejmenované sociální síti po dlouhé době zahlédl fotogalerii z války poničené Sýrie. Bylo mi do pláče....oprava....plakal jsem. Na stovkách fotek byli mrtví muži, ženy, děti. Stovky.....
Nechci moralizovat, nechci nikoho přesvědčovat, ani jedno ani druhé, chci jen napsat svůj příběh a trošku popsat své myšlenkové, ale hlavně ty emocionální pochody.

Mám vztek. Opravdu se zlobím. Na sebe, na nás. Na naši lhostejnost. Začala nám Olympiáda za X miliard, lidé se slejzají před zářícími obrazovkami, čím větší uhlopříčka tím líp. Když se medailově zadaří, hned sdílíme fotky úspěšných českých sporotvců, kteří za nás v Koreji "bojují". Když se nedaří, popliveme ty samé české sportovce, protože za nás "bojují" tak nějak málo a hlavně jedou na výlet z našich daní.....

Sdílíme fotky z restaurací, sdílíme fotky, jak vaříme stejčky, omáčky a k tomu lupneme dvě, tři pivka....

Takový standard, zdá se, nic zvláštního, každodenní sociálněsíťová realita. A právě ten standard zakrývá naši lhostejnost, naše bolesti, naše strachy. Fotogalerii, kterou jsem zmínil na začátku svého psaní vidělo pár lidí z těch, které mám v přátelích, jen hrstka si ji rozklikla a už jen opravdové minimum mělo sílu se dodívat do poslední fotky. Drtivá většina mých přátel ze sociálních sítí jí nevěnovala pozornost. Vždy, když jde o humanitu, tuším, mezi mými přáteli, ty, které to nenechá chladnými a zastaví se a popřemýšlí. Vím taky natuty o těch, které to otravuje a kteří tvrdí, že se jich to přece netýká.....

No a teď ke mě. Pocitově to pro mě bylo velmi silné. Snad jsem se trochu zastyděl, že jsem doposud měl přivřená víčka a nevěnoval tomu pozornost, kterou si to, v mých očích, jistě zaslouží a koukal na to taky tak nějak z dálky. Poděkoval jsem těm, kteří se tématu věnují a pomáhají. Nechápal jsem, proč já ještě ne, a tak jsem udělal ten jediný logický krok, který jsem cítil, že je správný. Vyplnil jsem přihlášku a stal se dárcem - bože, je to tak snadné, během chvilky je vše vyřízené. Vše vyřízené z tepla mého domova se zářící obrazovkou, na které je puštěná olympiáda, za zády.....

Odezva nedala na sebe dlouho čekat. Dnes mi volala paní z organizace, kterou jsem si vybral. Ptala se na mé důvody, proč jsem se rozhodl pomoci ve válkou poničené zemi, odkud všichni prchají. No, moje spontánní odpověď snad trochu překvapila i mě. Překvapila mě tou samozřejmostí, se kterou jsem ji vyslovil a s upřímností, za kterou se asi (dpufám) nic neskrývalo. Důvod byl ten, že prostě mám víc, než potřebuju. Doma máme více než potřebujeme.

A to je vlastně to, s čím se obracím na Tebe, milý čtenáři.

Zvaž to. Zvaž, jestli nemáš víc, než potřebuješ. Zvaž, pokud tvá odpověď byla "ANO mám víc než potřebuju", jestli svůj nadbytek nechceš věnovat někomu, kdo nadbytek nemá a řeší existenční věci a prosté přežití na ulici každý den. Ať už se rozhodneš jakkoliv, děkuji Ti.

Paní, se kterou jsem mluvil mi řekla, že moje každoměsíční pětistovka znamená potravinový balíček pro jednu rodinu na skoro celý měsíc.
Vzpomeňme si, až zase uvidíme na sítích, jak se to hemží domácími lahůdkami, kterými se chlubíme ostatním.... až se to bude hemžit námi sdílenými olympijskými vítězi..... a ve chvíli, kdy si jdeme do lednice pro další svačinku......, že tam někde venku, tam někde je rodina, která žije z potravin za 500 Kč měsíčně.

Nic víc.

Mějte se krásně

P.S. Peníze neslouží jen na potravinové balíčky, slouží i jako rezerva, když jsou potřeba rychlé evakuace a další a další materiální pomoc. Paní mi povídala o lidech, kteří jsou mnohem dál, než já, nebo mě podobní. O lidech, kteří jsou přímo v terénu a ve svých batozích doslova pašují pomoc na místa, kam by se nedostala, síla.....