Duben 2016

Jak na zlost a vztek?

30. dubna 2016 v 7:47 | R.S. |  Myšlenky R.S.
Krásné odpoledne milí přátelé,

často se na internetu a v diskuzích setkávám s tím, že lidé pídí po tom, jak přemoci svůj hněv, vztek, jak nevybuchnout atd. Jasně, situací, které potkáme během dne, a ve kterých máme možnost vybuchnout, rozčílit se, vztekat se a tak dále, je opravdu mnoho. Jenže co s tím? Usmívající se

Tak prvně, podívejme se na to, kdo nám ty situace nabízí.....všimněme si, kde se ty situace berou, kde vlastně vznikají? Zkus si milý čtneáři vybavit nějakou situaci, která tě dohnala ke vzteku.....máš?....dobře, jdeme na to Mrkající
Kdo ji způsobil? Je příčina toho vzteku někde venku? Zlobíš se na někho, kdo ji způsobil? Nebo se zlobíš na nějakou situaci, která ji způsobila? A nebo jen cosi v tobě rezonuje se situací, která je prostě jen neutrální a způsobuje to, že se rozčílíš? Usmívající se

Pojďme na nějaký příklad:
Žijeme doma s pejskem. je to neskutečně hodné a trpělivé zvíře, na kterém se může dříví štípat. Kromě toho je to taky velice, ale opravdu velice emotivní zvířátko, které velmi silně prožívá emoce jak pozitivní, tak ty negativní. Tento pejsek se vždycky obrovsky těší na vycházky, na které jezdíme každou sobotu a neděli dopoledne autem někam do lesa, aby se pořádně vyběhal. Budou mu tři roky a tři roky vždy cestou na vycházku prožívá své nadšení z blížící se vycházky tak, že píská, kňučí, neví, kam schovat hlavičku, protože je zcela zaplněn emocemi. Někdy i z nadšení vyštěkne ale vždy je opravdu hlasitý Usmívající se Je skutečná radost s ním být v tu chvíli v autě (na cestě zpět už to nedělá a je klidný) Mrkající
Je spousta lidí (a já v minulosti patřil mezi ně....), které takový povyk v autě dokáže opravdu rozčílit, rozčílit tak, že si vylejou vztek na nebohém zvířátku, křičí pak na něj, snaží se ho umravnit rukou, upokojit jakýmikoliv prostředky.
Jenže...je skutečně problém venku? Způsobuje náš vztek pesjek? NE, samozřejmě, že ne.......vysvětlení ale až za chvilku Smějící se

Usmívající se

Příklad číslo dvě:
Máme v rodině bratra, který už dvacet let nepracuje. Je to v podstatě bezdomovec s jakoukoliv nechutí, cokoliv konstruktivně řešit, totálně ve vleku svého ega, kterému věří, že je v něčem výjimečný a že na něj čeká někde nějaká zářná budoucnost se spoustou peněz a lidé s otevřenou náručí. Problémy neřeší, vyhýbá se jim v domnění, že ho nedoženou. Dohnaly...ale to je jedno Usmívající se Bratr dluží, kam se podívá. Vždy se k někomu přimkne, kdo má peníze a nechá se živit. Exekucí má mraky, nic neřeší. V prosinci umřela mamka, z jejíhož důchodu byl živ. Už za jejího života ji připravoval o peníze např. tím stylem, že měl někde zaplatit nějaké účty, ale peníze použil pro svoji potřebu. Když se na to přišlo, necítil se nějak blbě, prostě pohoda, dokonce tvrdil, že ze svého standardu krabičky cigaret denně a nějakého toho pivka nesleví, i když on sám je bez příjmu..... Sourozenci přece ostatně všechno zaplatí. Stalo se. Po smrti mamky se samozřejmě v bytě začaly hromadit další složenky, za věci, o kterých rodina neměla vůbec ponětí. Tento týden jsem to zjistil a také zjistil, že brácha trpělivě četl upomínky o nezaplacení toho a toho, trpělivě četl, že se dluhy předávají inkasním agenturám, které dluhy budou vymáhat, právnickým oddělením těchto firem a v poklidu domova, kde došlo v důsledku jeho neplacení k odpojední energií, sledoval, jak se postupně částky navyšují. Když jsem navštívil domácnost, abych vyzvedl kočičku, o kterou tam "pečoval", jsem našel i několik dopisů připomínajících mamce, že má platit i s postupem, co bude následovat při neuposlechnutí této poslední výzvy, tamté poslední výýzvy atd. atd.. Ne brácha skutečně, i když dluh nebyl jeho, nechal celou věc zajít tak daleko, že ze stovkových položek se staly tisícovkové položky, o kterých také nehodlal nikomu říct....

Zkuste si představit emoci, která se vám při objevení takového "pokladu" asi objeví.....

Příklad číslo tři, čtyři, pět atd. si můžete vymyslet sami, potkáváme každý mnoho situací denně, které vyhodnocujeme, tak jak vyhodnocujeme, nějak v nich jednáme, chováme se apod. Usmívající se

Tak a jak teď s tím? Co vlastně to tu ten chytrák píše? Mrkající

Píše toto:
V okamžiku, kdy emoci pocítím, můžu si ji prohlédnout. Je to otázka volby. I když jsem sebevíc naštvanej, rozčílenej, mám tu možnost prohlédnout si emoci, která přichází. Jedná se o rekaci těla na to, co se odehrává v mysli a můžu si i všimnout toho, odkud ta emoce přichází, v které části těla se nachází. Tohle je opravdu těžké a je potřeba na tom usilovně pracovat, zřejmě to nepřijde hned. Usmívající se To je to pravé - být přítomen, nenechat se unést příběhem někam jinam, někam mimo tento okamžik, ve kterém to prožívám. Nekonstruovat jak k tomu došlo, proč se to stalo, jakej jsem v tom já vastně chudák, jak k tomu přijdu, kdo to odnese..... Tady a teď můžu pozorovat tu emoci, tady a teď můžu pracovat.....
Aha, takže už mám nějakou emoci, co s ní? Tu emoci pojmenuju, vím o ní. Už mě tedy asi nepřekvapí..Usmívající se Nyní ji přijmu, nebudu ji odsouvat, nebudu dělat, že neexistuje - taková emoce by se jen přesídlila někam jinam, kde by se uložila, proměnila se v nějaký pěkný zánětek, vrátila by se v nějaké větší podobě a intenzitě v okamžiku, kdy s ní nepočítám, nebo ve chvíli, kdy to na první pohled nedává smysl apod. Taková emoce MÁ PLNÉ PRÁVO NA SVOJI EXISTENCI. Ostatně už tu je, tak by asi bylo trošku divné tvrdit, že tady není, když se pokouší o to, že se mnou teď bude cloumat Smějící se a pak, když o ní vím, když jsem si ji prohlédl, KDYŽ JSEM SI JI PROŽIL, ji můžu nechat jít.....už ji totiž k ničemu nikdy nebudu potřebovat.... Usmívající se (a nebo si ji zase můžu s sebou vláčet, vyprávět o tom, co se mi stalo, kdo to způsobil, jak je to nespravedlivé a léta letoucí to zas a znovu vytahovat - volba je na Tobě, milý čtneáři).

Taky se často setkávám s tím, že někdo se dostane do fáze, že o emoci ví, prohlédne si ji a pak si tak nějak řekne: "aha, no jo, však to jsem já, tyhle emoce já takhle vyjadřuju, to ke mě patří" a zase znovu sebou nechá cloumat při podobné příležitosti svým neklidem, vztekem. V takovém případě je ten člověk, z mého pohledu, kdesi na půli cesty. Jakože půjdu na výlet na vrchol tamté hory, ale když vyjdu na verandu, vrchol v dálce vidím a tak nějak mi to stačí a už nejdu dál...tak prosím vás, nezůstávejme na verandě, směřujme k vrcholu hory Usmívající se

Aha, takže ono to je vlastně takhle jednoduché? Není....je to sakra těžké ale taky to za to sakra stojí (tolikrát slovo "sakra"? ...no ovládej se chlapče...). V každém okamžiku, kdy prožívám jakoukoliv emoci, můžu v klidu v roli pozorovatele (ne, nehodnoťme ty emoce, neříkejme jim jaké jsou, nic takového, jen pozorujme.....a dozvídejme se....) najít uvnitř místo, kde je k dispozici absolutní klid. Tohle je to největší. Opravdu máme v každé chvíli uvnitř sebe místo, kde vládne za všech okolností klid a právě z tohoto místa můžeme nezaujatě pozorovat, co se děje a když se vrátíme k předchozím příběhům zjistíme že:


.......v případě kníkajícího pejska je to právě jen moje mysl, která cíleně vyhledává situaci, za kterou se může zlobit! Je to poměrně velké překvapení...celou dobu si říkáte, že si vybíráte cestu klidu a míru a najednou zjistíte, že vaše mysl, vaše ego, si vybírá přesný opak a že po cestě, kterou chcete, vůbec nekráčíte....tedy ne v tomto okamžiku....Přistihnete se, že vyhledáváte sebemenší zvuk pejska (který pochopitelně neví, proč se na něj zlobíte, protože je šťastný a jede na výlet), za který ho můžete seřvat, pokárat...

Vidíte? Nejste Vaše mysl, ta si jaksi dělá co chce, ale vy nejste povinni reagovat tak, jak chce, vy můžete zůstat v klidu. Proboha, jen přestaňte v tu chvíli hledat viníka venku. Neřvěte na pejska, protože štěká, neřvete na něj, protože jste unavení, podvědomě jen vybíráte důvod, proč se na něj zlobit a být "nad ním". Takhle v tu chvíli funguje ego. Vám se něco nepodařilo, za co jste naštvaní, vy se cítíte blbě, ale je to váš problém, ne pejska. Přestaňte šířit emocionální jed....Není nikdo jiný, jste vy a VY JSTE ZODPOVĚDNÍ ZA TO, JAK V KTERÉ SITUACI BUDETE REAGOVAT. NIKDO JINÝ. NEJSTE ZODPOVĚDNÍ, ZA TO JAK SITUACE VZNIKLA, ALE ZA TO, JAK V NÍ REAGUJETE, ANO!

Můžete si v tu chvíli vybrat, že svou pozornost zaměříte někam jinam, nemusíte vůbec cíleně vyhledávat zvuky psa, můžete dále pracovat...MŮŽETE SI VYBRAT.

Ve druhém případě se můžete naštvat na to, jakej brácha debil, to už si fakt dělá p.del....To to zase budeme platit my a on jako nic? Jako, že mu to zase projde? No to teda ne!!!.....................nebo si můžete vybrat, že i když ta situace je taková, jaká je, řešit se bude technicky vždycky stejně. Je jen můj problém a moje zodpovědnost, jestli ji budu řešit s naštváním nebo v klidu. Naštvání se hned nabízí, ale k dispozici je i něco trvalejšího a je to přesně to samé místo klidu, o kterém jsem psal. S tou výhodou, že pokud volím tuto možnost, nemám potřebu svůj hněv šířit dál. Můžu se snažit pochopit, proč to brácha dělá, ale hlavně, můžu odpustit!!! Nemusím to už dále tahat s sebou Mrkající

Co z toho plyne? V každý okamžik našeho života máme na výběr, že budeme přítomni. V takovém stavu zůstáváme bdělí a zůstáváme pozorovateli, kteří jednají na základě toho, co je a ne na základě překroucené skutečnosti, kterou diktuje naše mysl, pod vlivem nějaké emoce.

V přítomném okamžiku jsme skutečnými tvůrci našeho světa. V přítomném okamžiku vnímáme svět přibližně tak, jakým skutečně je, neboť právě v přítomném okamžiku si můžeme uvědomit všechny ty filtry, přes které se na svět díváme mimo přítomný okamžik.... Usmívající se

Co je ale hlavním poselstvím tohoto článku je to, abychom si přestali konečně lhát. Nejhorší jsou lži, kterými krmíme sami sebe. Nelžeme si, že jsme takoví a takoví, když takoví nejsme, nebo když takovými chceme být, ale realita je jiná. Nelžeme si, že děláme to a to, jen pro to, že chceme, aby si to o nás druzí mysleli. Nelžeme si, buďme k sobě maximálně upřímní Usmívající se vrátí se nám to. vrátíme to sami sobě Mrkající

Ahoooooj

Pár slov o slovech

21. dubna 2016 v 20:42 | R.S. |  Myšlenky R.S.
Pár slov o slovech :-)

nejdřív obrázek:



Ve 14. století žil jistý mistr Eckhart (možná ve 13. nejsem si jistý), v našem století žije jiný mistr Eckhart, který svým myšlením připomíná toho původního filozofa Usmívající seJestli je to náhoda, či inkarnace nechme stranou, není důležitá forma, nýbrž obsah a obsah myšlenek mistra Eckharta Tolleho je jedna velká životní báseň, ať už vezmeme do ruky jakoukoliv jeho knihu, poté, co prošel tím, co by východní náboženství označila za osvícení Usmívající senuže mějme neustále na paměti, že slova jsou jen symboly, které jsme vymysleli pro to, abychom dokázali alespoň velmi zjednodušeně zprostředkovat druhým lidem co si myslíme a co cítíme Usmívající se za těmito slovy jsou však další a další prostředky kterými komunikujeme a které už nejsou tak jednoduché a "čitelné" jako slova. Přesto jsme ochotni poslouchat právě jen slova a nebereme v potaz, co se ukrývá za nimi. Nepídíme po tom, co se nám druzí skutečně snaží říct, neprozkoumáváme to a bereme sdělený (verbální) obsah za to jediné, co je platné. Ke všemu ještě slova převádíme do našeho myšlení a do zkušeností, kterými jsme prošli a necháme je zapadat do našeho již vytvořeného světonázoru tak, aby se nám to hodilo. Dostáváme tak jen velmi, ale opravdu jen velmi, zkreslený pohled na to, co je nám sdělováno a většinou nejsme schopni reálně pojmout obsah sdělení tak, jak ho myslí jeho sdělovatel. Aneb: "já jsem zodpovědný za to, co říkám ale nejsem zodpovědný za to, co ty slyšíš" Usmívající se Je to jednoduché, slovy Dona Miguela Ruize: Slovo je jen symbol označující nějakou věc, skutečnost, pojem. Slovo, které se spojí s dalšími slovy vytvoří názor. Názor nechce být sám a tak hledá další stejný, podobný názor. Z takto spojených spřátelených názorů se stává přesvědčení, které, když je platné na nějakém území, je označováno za pravdu.... Usmívající se
Je tedy naprosto zřejmé, že většina toho, co je nám označováno za pravdu není nic jiného než jen názorem poskládaným z několika původních symbolů, které označovaly nějakou skutečnost. nemohou tedy být objektivní pravdou. Je jen na nás, milí přátelé, jestli všechno podrobíme vlastnímu poznání, nebo jestli vše budeme přijímat jako pravdu (i když víme, že objektivně to pravda není, že Usmívající se ) Zpochybňujme vše, co jsme poznali, jedině pak totiž skutečně můžeme poznat skutečnost a realitu..... a svět, který nás obklopuje vidět takový, jaký skutečně je. Zpochybňujme všechny pravdy, se kterými se potkáváme a mějme na paměti, že nejsou ničím víc, než jen názorem, se kterým můžeme souhlasit nebo nesouhlasit a že to není ani dobré, ani špatné Usmívající se
Mějte se krásně Usmívající se

(heslo dne: jediná objektivní pravda je taková, která nepotřebuje, aby na ni někdo věřil a přesto existuje - to se o žádném názoru říct nedá a nikdy žádný názor nemůže být objektivní pravdou Usmívající se - je pak malicherné a zbytečné se hádat, když víte, že nikdy nebudete mít ani vy, ani protiřečník pravdu, ne? Usmívající se)