Únor 2016

Proč se (ne)nechat naštvat

3. února 2016 v 14:42 | R.S. |  Myšlenky R.S.
Krásný den milí čtenáři,

podělím se s Vámi o příhodu, na které lze krásně vyjádřit to, čemu říkáme naštvání, zlost a i to, jak je to zbytečné vláčet si to s sebou, nechat se tím ovládat a že máme v každou chvíli na výběr Mrkající

o co jde....

Před nedávnem mi umřela mamka, vše potřebné jsme s rodinou zařídili a v den pohřbu, jak už to bývá zvykem, po obřadu, sešli jsme se s příbuznými a blízkými u večeře, přípitku a oslavě zemřelého. My jsme pro tento okamžik zvolili restauraci, kde jsme se stejným způsobem loučili s taťkou. Byl všední den, restaurace zela prázdnotou a snad vinou epidemie byl nedostek běžného personálu. Za standardní personál, který obvykle obsluhuje, zaskakoval jeden anonymní mladík (plus číšnice, která zde normálně pracuje). Prostě výpomoc, brigáda Usmívající se Kromě nás a našeho příbuzenstva nebyl v restautaci skoro nikdo s výjimkou dvou dalších stolů, pro tuto chvíli asi objektivně dostačující personál. Nastínil jsem situaci a teď pojďme na to, o čem bude tento článek Mrkající

Hosté si po usazení začali objednávat jídlo, pití, přípitek atd. a tak to vlastně probíhalo celý večer. Nic neobvyklého... Snad až na postavu anonymního číšníka, který se nám v ten den věnoval. Onen zmíněný číšník si nepříliš dobře pamatoval objednávky, tu a tam zapomínal, kdo si co chtěl dát, nedařilo se mu to nosit v obyvklém množství a tak musel jít vícekrát, působil pomalým dojdem, rozvážně, ale s připomínkami a ujasňováním vždy donesl, co si kdo objednal. Přesto jeho způsob práce nenechával hosty chladnými, byli nespokojeni, že vše jde pomalu, že nepřinesl to a to, když už u stolu mají ostatní to a to a že mohl vzít ještě tohle a že si přece musí pamatovat, že jsme si objednali tamto. Začínaly se množit připomínky o tom, jak by u nich ve firmě nevydržel ani hodinu, jak si měl vybrat jinou práci, jak je to hrozný, když teď je hospoda prázdná, co by asi dělal, kdyby tam byl nával atd. atd. Možná jste sami zažili podobnou situaci ať už z pozice nešťastníka, hostů, zaměstnavatele S vyplazeným jazykem

Časem se tyto připomínky a uštěpačné poznámky, zprvu pronášené šeptem a polohlasem, začaly svou hlasitostí blížit hlasitosti té míry, aby už je začal vnímat i číšník (znáte to, jste nespokojeni, začnete hudrovat, ale neřeknete dotyčnému přímo, co se vám nelíbí, ale mluvíte o něm a jeho chování, jak kdyby tam vůbec nebyl... zároveň sledujete jestli je v dostatečné blízkosti,aby vaše jedovaté poznámky na svou adresu nemohl přeslechnout a docvaklo mu, jak se BLBĚ CHOVÁ...házíte je do placu, jako když mluvíte s kamarádkou, říkáte to jakože jí - to v tom "lepším" případě, nebo to prostě jen zakřičíte do placu....). Nu a v tomto okamžiku jsem se ze své role pozorovatele rozhodl, že se do této hry zapojím...jsem zvyklej na to, že když vyjadřuju své názory, vtěšinou na mě všichni zírají, protože prostě tak nějak nekopíruju systém a mé názory jsou pro ně hodně mimo. Tentokrát tomu nebylo jinak Smějící se Vyjádřil jsem svůj nesouhlas s takovým chováním a taky to, proč si myslím, že je zbytečné v sobě chovat tyto negativní emoce, proč nemám na dotyčného vztek a proč ho nemusí mít ani oni. V podstatě jsem řekl toto:

"Já prostě předpokládám, že tento číšník dělá v tuto chvíli svoji práci nejlépe, jak umí. Pokud tomu tak je, pak je naprosto zbytečné a nesmyslné se na něj zlobit, když by zasloužil spíše pochvalu, že se tomu věnuje opravdu naplno. Lépe to třeba neumí, proč ho tedy hanit a častovat nějakými poznámkami jen proto, že my jsme o jeho výkonu měli jiné představy?"....pokračoval jsem..."je také možné, že svoji práci nedělá nejlépe, jak umí, ale i v tomto případě je zbytečné se na něj zlobit a tahat si s sebou negativní emoce, které nepotřebujeme. Pokud nedělá svou práci nejlíp, jak umí, pak je to jeho problém. Já se můžu zvednout a jít pryč, můžu zůstat a nevěnovat tomu pozornost. Rozhodně tím, že na něj budu působit takto "výchovně" protože přece vím nejlépe, jak to má být, nejspíš nedojde ke zvýšení jeho chuti pracovat lépe a když, tak nejspíš jen na chvilku, protože o tom asi nění úplně přesvědčen."

Nebudu tady popisovat reakce na mou osobu, to je totiž úplně jedno. Smějící se Zajímavé na tom vše je to, že lidé přicházeli s nějakou představou o tom, že by to nějak mělo být.
Uvědomme si během dne, kolik očekávání máme od své práce, od sebe, od práce jiných lidí. Kolik toho očekáváme od nějaké situace.... Stále i v těch nejbanálnějších situacích během dne máme nějakou představu o tom, jak by to mělo být správné.
Všimněme si také, jak si v těchto situacích myslíme, že máme zrovna my pravdu a jak se nás dotýká, když to není po našem a co za emoce to v nás vyvolává - pozorujme, nehodnoťme. Hleďme, jak se nás to dotýká, když to nějak je a my to chceme změnit, jen aby to podle našich představ jako třeba v tomto případě....Pozorujme to, pak si totiž můžeme uvědomit, co se v nás odehrává a může nás napadnout, že jsme se třeba (opravdu jeden příklad z mnoha) nikdo nezeptali toho číšníka, jak mu dnes je. Jestli ho třeba něco netrápí, čímž by jeho výkon mohl být ovlivněn.
Pozorujme, že máme na situaci nějaký názor, ale že je to jen jeden názor z mnoha a že je skutečně vtipné si myslet a natolik si fandit a věřit v to, že právě tento názor je ten jediný pravdivý. Odstupme od vzniklé situace a staňme se pozorovatelem- pozorujme, co se odehrává v nás samých, protože ani v tomto případě nešlo o to, co se odehrávalo v restauraci, ale jen o to, co se odehrávalo v nás samotných. Jak nám dělalo dobře, že někdo na to má stejný názor a tudíž už to musí být přece pravda - ego plesá. Že v ten okamžik, kdy můžeme vytýkat chyby druhým, nám nejde o ně, ale jen o sebe.... o pofoukání těch našich bolístek a potvrzení toho, že jsme přece jen o kousek lepší než ten druhý, který tak moc chybuje....

Buďme schovívaví a odpouštějme. Ale ne tam někde venku těm druhým lidem, ale nám samotným, tady uvnitř. Odpustit totiž správně neznamená odpustit nikomu druhému, ale jen a jen nám samým. Když bychom odpouštěli druhým, tak nějak bychom jim, alespoň v očích našeho ega, tvrdili "jsem lepší než ty", "udělal jsi chyby, ale JÁ, ten nechybující, ti odpouštím", "to nevadí, že jsi mě zranil, já ti to odpouštím". To pravé odpuštění je jen a jen o tom, že si to už nechci vláčet s sebou. Nehodlám si s sebou nosit že mě naštvala nějaká situace, jen proto, že nebyla podle mého očekávání. Nehodlám si s sebou tahat to, že na mě někdo křičí a mluví sprostě, když stejně jen jedná podle svých nějakých očekávání a podle toho, co se ve svém životě naučil...

Chápeme? Nemusíme si to sebou nosit......... nějakou zlost na někoho jiného (která je stejně jen zlostí na něco uvnitř nás, kdy spouštěčem byla např. nějaká situace při konfrontaci s někým druhým a mylně se pak domníváme, že se zlobíme na něj...)..... nemusíme být naštvaní na nějakou situaci, která se nám stala a která se nás "dotkla".... Můžeme si toto všechno odpustit Mrkající

Takže proč se naštvávat? Když se nás to vlastně nijak netýká? Smějící se Neurolog by nám pospal emoci jako proces, který trvá od svého vzniku až do úplného konce 90 sekund. Emoce je jen tělesnou reakcí na naší mysl Mrkající Takže když v nás vzbudí něco nějakou negativní emoci, jde většinou jen o to, že jsme si to představovali nějak jinak a promítlo se to v našem těle. Pozorujme to, za devadesát vteřin je po všem a pak se rozhodněme, jestli si to dále chceme vzít s sebou, vyprávět to na počkání jiným lidem, znova tu emoci prožívat, utvrzovat se, že jsme měli pravdu atd. atd. až do úplného vyčerpání. Nebo to s sebou nenosme, pusťme to, odpusťme si celý ten kolotoč Usmívající se máme na výběr Mrkající

Ahoooooooj Usmívající se