Proč ještě nejsi v nějaké skupině???

15. dubna 2015 v 17:35 | R.S. |  Myšlenky R.S.
Přátelé,

tak já nevím... Smějící se Dokola přemýšlím nad tím, proč stále naše ega touží po tom, být součástí nějaké skupiny a proč se dokolečka ztotožňujeme s nějakými skupinami, náboženstvími, národy, zájmovými kroužky a neustále jdeme důsledně za mazáním naší individuality, přičemž přijímáme nové a nové vzorce myšlení a názory a programy té které skupiny. Jasně naše ego se nám snaží namluvit, že je to naše součást. To samé ego, které se nám snaží vnutit tu myšlenku, že ono samo je naší součástí. To samé ego se nám snaží tvrdit, že i další věci jsou naší součástí.... Smějící se
Pravidelní čtenáři blogu už si jistě položili otázku "kdo jsem?" Zajímaly by mě odpovědi na tuto otázku a zajímalo by mě kolik lidí už si dokázalo na tuto otázku odpovědět "nevím" Usmívající se Rád bych ti pak řekl, milý čtenáři, gratuluji Usmívající se
Ano, naše ego je rádo součástí kdejaké skupiny, v ten okamžik mu ostatní členové skupiny dávají najevo, že ono to má správně, že se mu líbí správné věci, že má správné názory. Ono vůbec, být členem jakékoliv skupiny je jednoduché v tom, že hned víte, které věci jsou dobré a které špatné. Je to pro ego bezpečné. Ano naše ego, které je vyklepané z toho, že nebude přijaté druhými lidmi se cítí v jakékoliv skupině bezpečně, tam je přijímáno, tam čerpá sílu. V jakékoliv skupině existuje označení "My" (jehož je "Já" součástí a johož součástí je kousek onoho "My"...) a "ti druzí". Těmi druhými rozumíme takové lidi, kteří nesouhlasí s našimi názory, nesdílí naše hodnoty. V těch tolerantnějších skupinách jsou ochotni členové vykouknout zpoza své skupiny, která je pevně ohraničena a podívat se na názory těch druhých.Ale obávám se, že je to pro ego maximálně nebezpečné. Toto ego musí alespoň na chvilku vykouknout z toho ohraničeného bezpečného prostoru, takže klobouk dolů. Toto nejspíš bude ten důvod, proč členové spousty skupin raději budou trvat na tom, že oni mají za každou cenu pravdu už jen proto, aby nemuseli vykouknout ven a něco se jim nestalo Smějící se (myslím tím pochopitelně jejich ega, protože, co by se mi mohlo stát fyzicky, když zjistím, že nemám pravdu? maximálně to může se mnou seknout a to už mi bude jedno Smějící se )
A teď když si vezmeme jaký neuvěřitelný prostor je pro přijímání jakéhokoliv druhu informací, podnětů, energií všech druhů, když nejsme členem žádné skupiny. Ten rozhled je obrovský, nekonečný. Můžeme se na jakoukoliv věc kouknout z jakéhokoliv úhlu, prozkoumat vše z jakékoliv perspektivy, můžeme doslova strkat hlavu kamkoliv, protože nemáme žádná omezení Usmívající se A teď přichází ona pomyslná klec tvořená z toho, že jsme se rozhodli uvěřit takové iluzi, že patříme do nějaké skupiny, ta klec, jejíž pletivo je pevně tvořeno ocelovými vlákny názorů typických pro danou skupinu, se začne zmenšovat tím víc, čím víc si myslíme, že někam patříme, že právě tato a tato skupina tvoří naši identitu.

Jé, já jsem Evropan...taková klec je ještě poměrně velká
jsem Čech......aha ten rozlet už je znatelně menší, máme tu nějaké zákony, ti cizinci, co sem cestují jsou tak jiní, to už je skoro jiný živočišný druh, můžu já se s nimi vůbec dělit o MOJI zemi?
Jsem křesťan......ajajaj, no tak to ti muslimové, to je teda hrozba, měli bychom se jich bát, jsou nebezpeční, každý má u sebe minimálně kilo trhaviny, mají jinou víru....
Jsem běloch, prodavač, slávista, člen té které politické strany, frutarián, člen klubu turistů a tak dále a tak dále a klec se smrskává, až se z ní stává doslova malinká krabička...malá krabička názorů, které musím mít pokud chci být právoplatným členem skupiny. (No alespoň musím říkat, že ty názory mám, když už jsou přítomni členové té dané skupiny, raději, abych nebyl vyloučen) A naše skutečné "já" je kde? Je za těmi všemi rolemi? Je uvnitř této pomyslné krabičky?

A já se snažím prozkoumat ten pocit, ty emoce. Přes toto všechno (a možná díky tomuto všemu...) Ego tahá za nitky našich myslí, které používá jako nástroj k ovládnutí našich skutečných "já". Jaký pocit to je? Je to jen ubezpečení, že Ego zase jednou přežilo? Je to chvilkové uspokojení, neboť ego je zase o kousek silnější a větší? S jasnou vidinou toho, že dokud nevykoukne "já", tak ego bude chtít být stále větší a větší a sílit a sílit? Jakou konkrétní emoci to přináší, když je Ego přijímáno druhými? Je to úleva? Jo? Ale je to opravdu úleva, když mě to vlastně zavazuje chovat se tak, abych byl i pro příště přijat? Je to radost, že mě někdo přijímá? Je to pohlazení pro duši? O jaké duši je to řeč, když právě zůstala někde hluboko a hluboko pod nánosy ega a když duše moc dobře ví, že nepotřebuje být přijímaná, že prostě stačí, že je, což je objektivní pravda? Můžu vlastně ještě někde najít to, jaké je moje přirozené chování v daných situacích, když si musím pamatovat a hlídat si, jak se chovat v konkrétních situacích, abych byl přijímán a kladně posuzován? Není to únavné a nebyla by takto vydaná energie prospěšnější někde jinde? Není nakonec přece jen lepší být? A to tak, že pořádně, ať si o tom myslí, kdo chce co chce, ať už to někdo odsuzuje sebevíc i s tím vědomím, že nás maximálně odsuzuje zase jen ego dotyčného, které s ním samým nemá pranic společného?

budu moc rád za vaše reakce, nebojím se nepřijetí Smějící se Jaký pocit ve Vás vyvolává, když ego cítí přijetí? Jak je to pro Vás důležité a proč? Jen to pozorujete, reagujete? Usmívající se
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Luci Luci | 11. srpna 2015 v 19:44 | Reagovat

:) A pak je tu ještě ego, které si toto všechno myslí.
Místo toho, aby jsi jen BYL :)

2 R.S. R.S. | 11. srpna 2015 v 19:48 | Reagovat

:-) a nebo....si to ego myslelo, zatímco jsem byl? :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama