Mladá duše nebo stará?

7. dubna 2015 v 10:38 | R.S. |  Myšlenky R.S.
Krásný den milí čtenáři,

připravil jsem si pro vás článek o tématu, nad kterým, myslím si, se dá pěkně popřemýšlet. Předem upozorňuji, že článek nebude pro lidi, kteří si myslí, že si zde odžijí svůj život a pak je konec a nic nepokračuje. Usmívající se Pokusím se zamyslet nad tématem stáří duší. Samozřejmě je to téma, o kterém můžeme diskutovat, ale těžko budeme předkládat hmotné argumenty, nicméně na tomto blogu se to nikdy nehemžilo hmotnými argumenty, takže směle do toho Smějící se

Na úplný začátek článku musím přiznat, že absolutně vůbec nevěřím tomu, že bychom tu, na planetě Zemi, byli jen na tak krátký čas v céle věčnosti a nekonečnu vesmíru, jaký je nám vyměřen v současnosti. Nevěřím, že se narodíme, pak si tu odžijeme nějakých 60-70-80 let a pak je konec. V mých očích to nedává smysl. Jaký smysl by to mělo? Jedna teorie by jistě řekla, že se narodíme, fungujeme podle jasně daných principů a zákonů přírody, vyděláme peníze, něčeho dosáhneme, někam do dotáhneme, nahromadíme majetek (nebo taky ne...) a pak umíráme. Narodíme se, jdeme do školky, školy, naučíme se něco v duchu systému, jdeme dále do školy či zaměstnání a vyděláváme peníze, abychom přežívali, nebo vyděláváme peníze "abychom si žili" a pak nehledě na majetek umíráme..

Ne, v celé dokonalosti vesmíru, kterou vnímám, toto nedává smysl...přijde mi to málo...ale třeba to tak je, kdo ví....

Věřím, že jedním životem to nekončí, na druhou stranu úplně nevěřím tomu, že bychom se dle zásluh vtělovali v dalších životech do například zvířecích těl, jných forem atd. Možná ano, ale opravdu podle zásluh? Znamenalo by to pak, že pokud jsem se nechoval v tomto životě, v tomto těle, tak jak je v očích toho kterého boha OK, pak se převtělím třeba do křečka? A proč? Znamená to, že křeček je za trest? Nebo žížala? Nebo pavouk? Kdo by tedy určoval, že to které zvíře je za trest? A hlavně proč? V mých očích není důležitějších, či méně důležitých tvorů. Zvíře, člověk, rostlina, kámen, každý má své místo, zná svůj úděl, poslání. Vše je jedno, vše je vědomí. Jen naše ego má potřebu říci "hej, jsem důležitější než ty, ty jsi totiž jen mihule..." proto není v mých očích možné se převtělit na základě posuzování chování do nějaké formy, která by měla být lepší nebo horší Usmívající se Ono totiž začít třeba u klíštěte a propracovat se (dle zásluh samozřejmě...) až do těla člověka zavání označením "slušná kariéra". Nevinný A toto je zase, podle mě, jen pojem naší mysli. Nejsem si jist, jestli v moudrosti boha, vesmíru, přírody (jakkoliv to chceme nazývat...) bychom našli pojem kariéra. Poopravte mě, jestli najdete v okolí zvíře s kariérním postupem, strom, který to někam dotáhl, myslím že ne....Usmívající se

Tak a teď se dostávám k tomu, s čím souzním já Mrkající

Já se domnívám, že se naše duše neustále vyvíjí a že se vtěluje do různých těl za účelem získávání dalších a dalších zkušeností. To mi dává smysl. Podle této teorie je pak jasné, že se zde vyskytují duše staré, mladší, mladé. Prostě duše různých stáří a dovolím si nabídnout, podle čehož můžeme takové duše poznat. Tak prvně začnu těmi mladými. Pokud sem přichází duše mladá, pak věřím tomu, že si zde užívá všeho pro ni nového, lesklého, blyštivého. Tím lesklým a blyštivým mám na mysli její orientaci na statky hmotné, věci movité i nemovité. Těžko se divit, když se ocitne v tomto moderním světě, kde je takových věcí, díky kterým můžeme všechno dělat lehce a pohodlně bez jakéhokliv úsilí zmáčknutím jediného tlačítka. Myslím si, že duše si prostě musí projít touto fází ve svém vývoji, kdyby neprožila tuto zkušenost, nemohla by se dále vyvíjet.
Naproti tomu stará suše, která už všechny ty materiální statky zná, je může během svého života krátce přelétnout, užívat si jich třeba prvních 20 let svého života a pak se jich postupně vzdávat. Může se jich vzdát rovnou. Nebudou pro ni hmotné věci vůbec nic znamenat a dá přednost jiným hodnotám.
Je tedy třeba klidně možné, že například: Jste vnukem svého dědečka, který celý život hromadil palety cukrů pro případ, že se to jistě jednou může hodit a střádal rodinné stříbro a "nepustil chlup" a pro vás toto počínámí je nicneříkající, dáváte přednost osobnímu růstu, jdete po jiné cestě a peníze pro vás mnoho neznamenají, snad jen prostředek k uspokojení fyziologických potřeb. Může z toho plynout to, že ačkoliv na této planetě v tento okamžik jste o dvě generace mladší než dědeček, v kontextu věčnosti jste mnohem starší duše než právě ta, v osobě dědečka sídlící Usmívající se
myslím, že na toto místo patří i kratičké zamyšlení nad následující větou: Ty lidi, které máte rádi, můžete potkat i v příštím životě, pokud si to zvolíte. S těmi, se kterými dobré vztahy nemáte a je mezi vámi "nevyřešeno" potkat prostě v příštím životě MUSÍTE.

A ještě jedna minitřešnička na klasické třešničce uvažovacího dortu:
Ono je podle tohoto všeho možné, že třeba Váš dědeček byl v některém z minulých životů Vaším partnerem. Babička byla třeba Vašim synem atd. atd. atd.

Na úplný závěr článku, který je jen mým pohledem a je zde hlavně proto, abychom se zamysleli, jak to také všechno může být, chci podotknout jednu důležitou věc. To, jestli jste mladá nebo stará duše (teda pokud je tato teorie vůbec správná....) není ani dobře ani špatně. To, že někdo má zalíbení v movitých věcech není dobré aní špatné, stejně tak jestli někdo je na "duchovní" cestě a celý život tráví v modlitbách a meditacích. Naše Ego má tendenci hodnotit a vytvářet jednoduché vzorce typu: "pche, ty se zajímáš o majetek? No jo, jsi ještě mladá duše, to já už mám za sebou..." Mohli bychom se pak domnívat jestli je lepší, například pro okolí, býti pokornou mladou duší, nebo přemoudřelou starou duší (která v tomto případě pravděpodobně nebude ani zdaleka tak stará, jak si sama o sobě myslí Smějící se ) Býti starou duší stále není žádnou zásluhou....

To, že se vše vyvíjí a vše plyne, je moudorst stará mnohá staletí, na níž upozorňoval už Herakleitos z Efezu svojí větou Panta rhei Usmívající se I duše se snad tedy vyvíjí a těžko bychom po ní mohli chtít aby ve svém mladém stádiu uchopila moudrosti Akašické kroniky a hledala souvislosti mezi jejím současným bytím a světem který tvoří. A je to tak dobře. Východní filozofie hovoří o tom, že je potřeba 10 000 hodin cvičení, než získáte praktické dovednosti a než se připraví třeba naše mysl na to, aby byla schopna pojmout vědění například ohledně kvantové fyziky Usmívající se

No doufám, že jsem dal vašim myslím důvod k přemýšlení. To byl můj cíl tentokrát Usmívající se
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jirka Hurych Jirka Hurych | 9. dubna 2015 v 23:53 | Reagovat

Je otázka Martine, jak v které té dimenzi běží čas. Mám pár přátel, kteří se dívali na svě další životy a viděli je všechny v jedné časové rovině - paralelně vedle sebe. Ty, které bychom nazvali minulé i ty budoucí. Pak by z této dimenze (perspektivy) něco jako kontinuální vývoj duše neexistoval. Mohl by ses narodit dnes jako "stará" duše a zítra jako "mladá" duše.
Osobně mám takovou teorii, že si sami volíme co chceme. Je to něco jako obrovitá multimediální knihovna, kde se prohlížíme příběhy a když se nám něco zalíbí, můžeme to buď znovu prožít tak, jak je to uloženo nebo k danému příběhu můžeme přidat další díl - život. Pak by ty minulé životy, které máme za naše vlastní naše být vůbec nemusely.
Ale staří egypťané, což nebyli žádní blbci, tvrdili, že zde máme 700 životů, které musíme prožít. To je taky možné jako jakási vyšší dohoda s "provozovatelem" tohoto prostředí. Možností je nekonečno a všechny jsou zajímavé :-).

2 Martin Martin | 10. dubna 2015 v 6:45 | Reagovat

Ahoj Jirko :-) jsem rád, že reaguješ, říkal jsem si, že zrovna toto je téma, o kterém se dá krásně a dlouho debatovat :-)
ve článku jsem nabídl jednu teorii, která  se mi líbí :-)Na druhou stranu s pojetím "našeho" času mám taky trochu "problém". Myslím si, že tak jak ho vnímáme my, úplně objektivně neexistuje. I v naší realitě je možné být v současný čas na více místech, což dokazuje, že naše vnímání toho, co nazýváme "čas" je značně omezené.  Ale musím se ptát na to, že kdyby se duše kontinuálně nevyvíjela, jak by pak získávala zkušenosti? Bylo by to právě z té multimediální knihovny o které píšeš a dělala by to tak, že by volila ty situace, které vyhodnotila jako ty, ze kterých načerpá potřebné zkušenosti? Já jsem pevně přesvědčen o tom, že vše si vybíráme my a že jedině my jsme těmi tvůrci toho světa okolo, takže se mi to taky takhle líbí :-) No a pak mě napadá ještě jedna věc a kdybych o ní napsal článek, jeho znění by bylo velice krátké a zněl by asi takhle: "Přátelé, naše duše vždy ví, co je nejlepší a je dokonalá už v okamžiku, kdy přichází sem. To o čem si myslíme, že se musíme učit, jsou jen nějaké programy, které máme odstranit. Naše duše je plně vyvinutá a nepotřebuje procházet žádným vývojem." No a jsme zase u Tvé multimediální knihovny? :-D A pak by se snad hodilo dodat, že jí stačí 700 životů, aby si vyzkoušela všechny situace a dohlédla na odstranění nežádoucích programů a dohlédla tím na odhlédnutí od ega, přičemže se nemusí vyvíjet, protože je prostě dokonalá....:-)Zajímavé :-) díky moc za komentář :-)

3 Jirka S. Jirka S. | E-mail | 23. dubna 2015 v 13:09 | Reagovat

Přečetl jsem se zájmem vaši úvahu na téma "mladá či stará duše". Podstatnou informací z vaší úvahy je pro mne skutečnost, že považujete lidskou duši za individuální a tedy oddělenou od ostatních. Já si myslím, že je lepší se na svět kolem sebe dívat z pohledu, že jsme součástí jedné velké entity.
Pokud na tento princip přistoupíme, otázky času se stanou relevantními. K naší smůle jsme vychování "vodnickými pohádkami", kdy vodník naši dušičku schovává do hrníčku a ona se tam celá vejde. Takhle to ale podle mého ve skutečnosti není.
Existuje jedna společná duše pro všechny a  ta, které říkáme naše je její součástí. Neoddělenou.
To se samozřejmě netýká ega. To je jednoznačně individuální a oddělené od ostatních.
Nerad bych, aby můj komentář vyzněl jako zbytečné slovíčkaření, ale mám pocit, že se jedná o dvě naprosto odlišné pojmy. :-)

4 Martin Martin | 23. dubna 2015 v 13:15 | Reagovat

Děkuji :-) Já bych to takto neřekl. Souhlasím s tím, že jsme součástí velké entity, o které mluvíte. Cítím, že jsme všichni se všemi a vším propojeni a spojeni a dohromady tvoříme onoho Brahmu, jeden velký celek :-) přesto si myslím, že každý kousek toho Brahmy, to naše jedinečné vědomí, ta naše jedinečná duše je jedinečným kouskem, který prochází jedinečným vývojem, aniž by došlo k oddělení od celku :-)

5 Jirka S. Jirka S. | 25. dubna 2015 v 22:40 | Reagovat

Není mým úmyslem za každou cenu rozporovat váš názor. Spíš se mi jedná o ujasnění si určitého pojmosloví :-) .
Védanta učí, že duše se skládá ze dvou složek. Jednou z nich je tzv Jiva. Je to individuální část duše, která se recykluje v průběhu času na kosmické cestě. Odráží se v ní např. karma, ale také paměť a rodí se v ní například touhy. Tato složka je jistě individuální. Druhá složka se nazývá Atman. Díky ní skrze bytí, lásku, tvůrčí vyjádření a také službou vytváříme evoluční cestu do jednotného vědomí, kterému říkáme Brahma. Tedy jistě existuje naše jedinečná duše, ale jistě není individuální. A proto i tento můj vstup s názorem, že rozměr času ve vztahu k duši není až tak podstatný. Díky za pochopení.

6 Martin Martin | 26. dubna 2015 v 8:05 | Reagovat

Děkuji za krásný komentář :-)

7 Jaromir Jaromir | E-mail | Web | 12. srpna 2015 v 12:39 | Reagovat

Uau, no občas to s člověkem zatočí. Ale souhlasím, že staré a mladé duše mezi námi chodí.... ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama