Výchova okrasných stromků

16. února 2015 v 8:33 | Martin |  Myšlenky R.S.
K pochopení následujích řádků mám potřebu uvést krátký příběh. Tady je:

Kdysi dávno žil zenový mistr, který se jmenoval Bonzana (a teď se omlouvám, jestli jsem zkomolil jeho jméno, kdysi jsem o něm četl a spíše si pamatuju obsah článku, než jméno mistra Rozpačitý ). Tento mistr se snažil najít osvícení, ale nedařilo se mu. Až jednoho dne se ocitl na trhu a přišel ke stánku s masem a oslovil prodavače s tím, že chce nejlepší kousek masa. Prodavač se na něj koukl a odpověděl, že všechny kusy masa jsou nejlepší, nemá jiných kusů. V tu chvíli došel mistr k osvícení.

Tento krátký příběh nám pomůže k tomu, abychom si uvědomili moc přítomného okamžiku a to nese s sebou tu paralelu, že každý přítomný okamžik je oním kusem masa. Je nejlepší a je právě on tím nejlepším časovým úsekem něco konat a něco měnit. Není jiných chvil, kdy můžeme něco konat, není jiných lepších kusů masa. Není nic jako minulost a není nic jako budoucnost. Jediné co je, je přítomný okamžik a je to tedy ta jediná chvíle, kdy můžeme konat. Je to to nejdůležitější na cestě k osvícení být tady a teď. Můžeme s tím nesouhlasit, můžeme o tom diskutovat, ale to je tak všechno, co se proti tomu dá dělat Smějící se

...a teď, po tomto lehce kostrbatém úvodu, k myšlence tohoto článku.

Procházel jsem se onehdá po venku, když se z nebe začaly sypat tisíce a tisíce krásných velkých bílých vloček. Plně přítomen jsem si užíval tu chvíli a uvědomoval si, jak je každá z vloček jiná a jak je každá ta vločka dokonalá, tak jak je. Prostě byly a byly dokonalé, byly nejlepší, jaké v tu chvíli mohly být. Při pohledu na stromy, choulící se pod přívaly sněhu, nebylo daleko k myšlence na to, že i každý z těchto tromů je dokonalý a nejlepší, jaký v tu chvíli mohl být. A mohl jsem zajít dál, všechny rostliny, všechna zvířata, nehledě na to, jaké jim my, jako lidé, klademe překážky, vždy vyrostou nejlépe, jak je to jen možné. Vždy dokonalost sama.

Je však jedna živá forma, u které to takhle úplně neplatí. Je to člověk. Sáhněme si nyní na chvíli do svého nitra (a někdo nebude muset jít ani nikterak do hloubky...). Jsme opravdu těmi, kteří vždy v daný okamžik děláme to nejlepší, co můžeme? Rosteme a vyvíjíme se nejlépe jak umíme? Děláme pro to opravdu vše? Každý strom ví, jaké je jeho místo na této planetě, co má činit a jak to nejlépe dělat. Víme to však i my? Našli jsme svá místa?

Můžeme teď přemýšlet nad tím, že ve smyslu růstu fyzického jsme v tuto chvíli nejlepší, jací můžeme být a ano jsme, pod přívalem všech jídel, chemie, cvičení a sportování a nevím čeho všeho, jsou naše těla opravdu dokonalá a jsou nejlepší jaká mohou být a jsou všechna krásná. Ale o tom ta myšlenka úplně nebyla. Byla o tom, že tak, jak všechny živé formy (kromě fyzického růstu) dělají to nejlepší, měli bychom i my tak konat. Nevím, třeba se mýlím, ale rostlinky u nás v pokoji si v noci asi neřeknou "budu dnes dělat fotosyntézu tak nějak míň, však to těm lidem tady stačí" Překvapený

Takže první myšlenkou bylo, pojďme dělat vše nejlépe, jak umíme (a všichni toltéčtí příznivci již plesají, juchů dohoda číslo čtyři Usmívající se )

Ale co bylo tím motivem psát tento článek? Nerozhodný Toto:
Srovnání nás lidí třeba právě se stromy. Co se stane se stromem, když mu uřízneme nějakou větvičku, způsobíme nějaký zářez do kmene, nějakou ránu? Začne plakat. A nejsou to slzy štěstí, to bychom je pak asi nenazývali slovem "smůla" Rád bych, abychom si uvědomlili tu paralelu, neboť, tak jak je toto vidět na stromech, není už tak zřejmě vidět na lidech. Strom po nějakém časovém intervalu předstane plakat a rána se zahojí, nicméně ta rána tam stále je a stále je vidět. Po každé ulomené větvičce, po každé ráně zůstane na kmenu stromu viditelná stopa po tom, čeho se na něm jeho okolí dopustilo. A stejně tak je to u nás. Můžeme někomu ublížit, popláče si, po nějakém časovém intervalu se rána zahojí, ale stopa po ublížení zůstane úplně stejně. Jenže, když nejde o fyzická zranění, tak nějak tyto stopy nejsme schopni vidět a tak je tak nějak nebere úplně na plnou váhu. Předcházejme těmto ranám, jednejme a chovejme se tak, abychom se nemuseli omlouvat, sice nám dotyčný může odpustit, ale rána už zůstane a když ne na vědomé úrovni, na úrovni podvědomí určitě.

A ještě jedna věc. Dívejme se bedlivě na lidi kolem nás a neberme jim možnost se rozvíjet a rozvětvovat. Když uřízneme, ulomíme větev stromu, nikdy nemůžeme vědět, jestli právě tahle větev nebyla ta, která nemohla dávat nejvíce ovoce, jestli nemohla poskytnout nejlepší přístřeší ptákům na strom sedajícím. Ten strom to mohl vědět, ale my si myslíme, že to víme líp. A stejně tak buďme opatrní na lámání větiček lidí kolem nás, neboť jedno jediné slovo "dobře" mířené může znamenat nerozvětvení člověka, který tu před námi stojí a který právě díky této větvičce mohl být v nějaké konkrétní činnosti tím jediněčně výjimečným a výjimečně jedinečným (což je na úrovni bytí stejně, ale třeba jsme ho připravili o kus něčeho, co mohlo být další jeho krásnou součástí).

Ono je totiž fajn studovat všechny zahrádkářské časopisy a zastřihávat všechny stromky do tvarů v něm určených s myšlenkou, že víme lépe, jak má stromek vypadat. A stejně tak je fajn studovat všechny lesklé časopisy a zastřihávat sami sebe do tvraů v nich určených bez ohledu na naše individuální vlastnosti a schopnosti s cílem přiblížit se "ideálu" a dělat věci, o kterých někdo řekl, že se dělat mají a mít na sobě věci, o kterých někdo řekl, že bychom je na sobě měli mít.

Přátelé nestávejme se stejnými okrasnými stromky..... Mrkající
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama