Jak jsem potkal člověka v tísni

13. února 2018 v 19:06 | M.S.Martin |  Myšlenky R.S.
První článek v letošním roce a hned tak vážně....a hned s jednou malinkatou prosbou

Kamarádi, zajímavé jsou cesty Boha, života, co si budeme povídat. Nedávno, je tomu asi tak čtyři dny zpátky, jsem na nejmenované sociální síti po dlouhé době zahlédl fotogalerii z války poničené Sýrie. Bylo mi do pláče....oprava....plakal jsem. Na stovkách fotek byli mrtví muži, ženy, děti. Stovky.....
Nechci moralizovat, nechci nikoho přesvědčovat, ani jedno ani druhé, chci jen napsat svůj příběh a trošku popsat své myšlenkové, ale hlavně ty emocionální pochody.

Mám vztek. Opravdu se zlobím. Na sebe, na nás. Na naši lhostejnost. Začala nám Olympiáda za X miliard, lidé se slejzají před zářícími obrazovkami, čím větší uhlopříčka tím líp. Když se medailově zadaří, hned sdílíme fotky úspěšných českých sporotvců, kteří za nás v Koreji "bojují". Když se nedaří, popliveme ty samé české sportovce, protože za nás "bojují" tak nějak málo a hlavně jedou na výlet z našich daní.....

Sdílíme fotky z restaurací, sdílíme fotky, jak vaříme stejčky, omáčky a k tomu lupneme dvě, tři pivka....

Takový standard, zdá se, nic zvláštního, každodenní sociálněsíťová realita. A právě ten standard zakrývá naši lhostejnost, naše bolesti, naše strachy. Fotogalerii, kterou jsem zmínil na začátku svého psaní vidělo pár lidí z těch, které mám v přátelích, jen hrstka si ji rozklikla a už jen opravdové minimum mělo sílu se dodívat do poslední fotky. Drtivá většina mých přátel ze sociálních sítí jí nevěnovala pozornost. Vždy, když jde o humanitu, tuším, mezi mými přáteli, ty, které to nenechá chladnými a zastaví se a popřemýšlí. Vím taky natuty o těch, které to otravuje a kteří tvrdí, že se jich to přece netýká.....

No a teď ke mě. Pocitově to pro mě bylo velmi silné. Snad jsem se trochu zastyděl, že jsem doposud měl přivřená víčka a nevěnoval tomu pozornost, kterou si to, v mých očích, jistě zaslouží a koukal na to taky tak nějak z dálky. Poděkoval jsem těm, kteří se tématu věnují a pomáhají. Nechápal jsem, proč já ještě ne, a tak jsem udělal ten jediný logický krok, který jsem cítil, že je správný. Vyplnil jsem přihlášku a stal se dárcem - bože, je to tak snadné, během chvilky je vše vyřízené. Vše vyřízené z tepla mého domova se zářící obrazovkou, na které je puštěná olympiáda, za zády.....

Odezva nedala na sebe dlouho čekat. Dnes mi volala paní z organizace, kterou jsem si vybral. Ptala se na mé důvody, proč jsem se rozhodl pomoci ve válkou poničené zemi, odkud všichni prchají. No, moje spontánní odpověď snad trochu překvapila i mě. Překvapila mě tou samozřejmostí, se kterou jsem ji vyslovil a s upřímností, za kterou se asi (dpufám) nic neskrývalo. Důvod byl ten, že prostě mám víc, než potřebuju. Doma máme více než potřebujeme.

A to je vlastně to, s čím se obracím na Tebe, milý čtenáři.

Zvaž to. Zvaž, jestli nemáš víc, než potřebuješ. Zvaž, pokud tvá odpověď byla "ANO mám víc než potřebuju", jestli svůj nadbytek nechceš věnovat někomu, kdo nadbytek nemá a řeší existenční věci a prosté přežití na ulici každý den. Ať už se rozhodneš jakkoliv, děkuji Ti.

Paní, se kterou jsem mluvil mi řekla, že moje každoměsíční pětistovka znamená potravinový balíček pro jednu rodinu na skoro celý měsíc.
Vzpomeňme si, až zase uvidíme na sítích, jak se to hemží domácími lahůdkami, kterými se chlubíme ostatním.... až se to bude hemžit námi sdílenými olympijskými vítězi..... a ve chvíli, kdy si jdeme do lednice pro další svačinku......, že tam někde venku, tam někde je rodina, která žije z potravin za 500 Kč měsíčně.

Nic víc.

Mějte se krásně

P.S. Peníze neslouží jen na potravinové balíčky, slouží i jako rezerva, když jsou potřeba rychlé evakuace a další a další materiální pomoc. Paní mi povídala o lidech, kteří jsou mnohem dál, než já, nebo mě podobní. O lidech, kteří jsou přímo v terénu a ve svých batozích doslova pašují pomoc na místa, kam by se nedostala, síla.....
 

PF 2018

29. prosince 2017 v 8:27 | M.S.Martin |  Myšlenky R.S.
PF 2018

Kamarádi, přemýšlím, co (si) přát do nového roku, do roku 2018. Dumám a dumám, ale zatím nic Mrkající pojďme mrknout na najčastější přání a co si to vlastně sdělujeme.... (omluvte jednoduchý jazyk, kterým toto píšu, je brzo ráno a zaznamenávám to tu tak, jak mi to před chvílí přišlo...)

Zdraví....

Jo, tohle je asi nejčastější, co slýchám, když přijde nějaký gratulant k nějakému oslavenci.."Pepo, tak hlavně to zdravíčko!"
Máme naše zdraví někde na prvním místě v našich žebříčcích, že ho tak často zmiňujeme? Asi ani ne. Teda v tom smyslu, že bychom na něj nějak často mysleli (čest výjimkám...). Právě asi proto si pak všimneme, když ho nemáme a když se dostaví ne-moc. A tak si to zdraví přejeme navzájem. Přitom být zdravý je normální stav. Není to nic k čemu bychom měli nějak směřovat, nějak k tomu dozrát. Zdraví tu prostě je a je na nás, abychom mu nestáli v cestě a nechali ho jen "být". Takže, bychom si možná měli popřát: "Pepo, tak hlavně nestůj svému zdraví v cestě" (jenže ono to přestává být přáním, ale spíše nařízením až výtkou Smějící se, tak nevím, co s tím....Smějící se)

Tak nic, pojďme dál...

Štěstí...
uff, tohle bude oříšek Nevinný Tady si asi každý dosadí něco jiného. Být šťastný pro každého znamená něco zcela odlišného, každý štěstí hledá v něčem jiném. Zajímalo by mě tedy, když někdo někomu přeje štěstí, co si pod tím vlastně představuje a co mu to tedy konkrétně přeje...jenže.....zeptejte se některého gratulanta, když Vám přijde popřát: "co tím, Pepo, vlastně myslíš, když mi přeješ štěstí?" ....když se rovnou nepohádáte, zaplevelíte filozofickou debatou většinu oslavy. Napadá mě, že to musím určitě zkusit a příště se na to někoho zeptat. Odpovědi jistě budou (h)různé Mrkající Pokud však bude mít někdo podobný názor na štěstí jako já, a to takový, že je opět k dispozici tady a teď, máme ho v sobě a tudíž si ho není potřeba nějak přát (stačí si ho tu jen vyzvednout), tak odpada další bod přání, neboť si zase přejeme něco, co je naprosto běžné a k dispozici. Takže přeformulované přání na: "Pepo, tak hlavně už najdi v sobě to štěstí..." zase nějak nezní jako to, na co jsme v případě přání zvyklí Mlčící (O tom, že naše štěstí se nenachází ve věcech, které "máme". Nejsou za něj zodpovědní lidé, kteří vedle nás žijí, stejně tak nám ho nikdo cizí nemůže vzít a jsme za něj zodpovědní jen my sami, jsem psal na tomto blogu už mnohokrát, tak to sem nebudu znova motat Mrkající)

popojedem.....

Láska...

...asi se budu opakovat, zase si přejeme něco, co tady je. Tentokrát si dokonce přejeme to, co je naší podstatou. Úplně si říkám, do jakých absurdit jsme ta naše přání dovedli Mrkající Přejeme si ty "věci", které tu máme, které nás měrou vrchovatou obklopují a které přesto z nějakého důvodu míjíme, nevolíme je, a vzpomeneme si na ně zrovna (jen) při gratulaci, kdy je chceme někomu popřát a kdy asi chceme, aby je někdo přál i nám. "Pepo, tak ať máš hodně lásky k tomu zdravíčku a štěstíčku". Jakože můžeme mít lásku? Nebo ji můžeme nějak konat? Jak říkával strýček OSHO: "nemůžeš milovat. Láska nejde konat. Láska prostě je." Takže ve světle této skutečnosti bysme tomu našemu Pepovi měli spíše popřát: "Tak Pepo, ať cítíš všudypřítomnou lásku, kterou i jsi" ...hmmm, trošku kostrbaté, ne? Smějící se

Po zdraví, lásce, štěstí už přicházejí přání, která se liší samozřejmě (... jak jsem pozoroval) podle vnitřních prožívání jejich nositelů, takže kromě těchto nosných tří pilířu se objevují témata jako peníze, úspěchy v práci, ve škole, v soužití s partnery, rodinou, dosažení vytčených cílů atd. (dosaďte si každý sám, bohaté zkušenosti máme každý).
Já se domnívám, a má zkušenost je taková, že pokud se mi daří (pro)cítit lásku, nacházet štěstí, pak jsem i zdravý a všechna další výše zmiňovaná témata přicházejí tak nějak sama...

A to je právě to...Co (si) přát do roku 2018? Smějící se

Zkusím tedy trošku přeformulovat toho našeho Pepu (podobnost jména s Vašimi Pepy je čistě náhodná, necílil jsem na žádného Pepu, žádnému Pepovi ani nebylo, během psaní tohoto článečku (doufááám), ublíženo).
Místo "hodně zdraví, štěstí a lásky do nového roku" zkusím vyslovit toto přání:

Ať v nadcházejícím roce nestojíme v cestě našemu zdraví a pokud se nacházíme v nemoci, ať najdeme cestu k uzdravení. Ať i v dalším roce nacházíme štěstí v našem bytí a daří se nám nacházet to naše místo tady na Matce Zemi. Ať jsme schopni více a více vnímat lásku, která nás obklopuje a kterou jsme všichni naplněni. Mrkající

Mějte se krásně Mrkající

Láska jako výměnný obchod

27. září 2017 v 20:15 | M.S.Martin |  Myšlenky R.S.
Kamarádi,

dnes je výjimečný den....stejně jako každý jiný Mrkající A při této příležitosti si dovolím krátkou úvahu Nevinný
Narazil a narážím opakovaně na téma bezpodmínečné lásky a na lidi, kterým se tento termín z nějakého důvodu nezdá.

Ale já se těch lidí ptám: "co se ti na tom nelíbí? Vždy't láska s podmínkama není nic jiného než výměnný obchod. Budu tě milovat, když....."
Dnes mi jedna osoba odpověděla, že možná špatně vstřebala pojem bezpodmínečná láska, že s tím vlastně takto může souhlasit, ale že to na ni zapůsobilo spíše jako "za jakýchkoliv podmínek....a to jí vadí"

A já na to povídám:
"a co Vám na tom vadí? Pokud diferencujeme, za kterých podmínek někoho milujeme a nemilujeme, pak jsme zase u toho samého, ne? Př. Bezpodmínečně miluju svého syna a ať udělá cokoliv, vždy ho miluju. Nalézám-li tento cit u mého syna, co mi brání u ostatních? Je to snad to, co oni dělají? Co činí sobě, jiným, mě? A nebo, je to cosi ve mě?

Nemusíme odpovídat hned, prosím, nechme to každý v sobě uzrát........."


...ještě než se do toho pustíte, tak závěrem: Nevinný Je to těžká otázka, je to velká výzva se tam dovnitř podívat a zjistit pravdu....pravdu o sobě....ne každý to třeba snese...ale prosím, nechte to uzrát....je to krásná lekce Mrkající

...a závěrem podruhé:Mlčící
Slovy písně jedné americké zpěvačky:

Hej, co vlastně hledáš? Nikdo nezná odpověď....
Oni prostě chtějí víc....
Hej, kdo to vrátí? Tohle by mohl být první den nového života..........

Takže, pokud najdeme v sobě tu lásku, tu bez podmínek, vůbec nepochybuji, že to bude první den nového života Mrkající

Další články


Kam dál

Reklama