Kdo může za to, že se Tě něco dotýká...

15. března 2018 v 15:14 | M.S. |  Myšlenky R.S.
Tohle mě štve. Teď jsem se urazil......Co mi to vykládáš? Podívej se nejdřív na sebe!!!

Znáte? Mrkající

Dobrá zpráva, není to o Vás Usmívající se

Cože? Jak to? .....Jednoduše....Určitě je tu mnoho z Vás, kteří znáte čtyři dohody od velkého Toltéka Dona Miguela Ruize. Vy, kteří jste je četli/viděli/slyšeli víte, že jednou ze čtyř dohod je "neber si věci osobně", protože to, že Vám někdo řekne, že jste debil se Vás prostě netýká a je to jaksi jeho problém. Ostatní, kteří nevíte, o co jde, nevěste hlavy a čtěte bez obav dál, neb mé vysvětlení je i pro Vás. A možná budiž pro Vás zároveň výhodou, že nejste zatíženi toltéckým poznáním a uchopením života Mrkající

Nabízím jednoduše na tomto místě svůj pohled na celou věc (napadl mě během meditace - během bytí v přítomném okamžiku....), který třeba pomůže těm, kteří i přesto, že toto racionálně vědí, tedy rozumem chápou, že okolí by je nemělo urazit a nemělo by je trápit, co si o nich ostatní říkají, nedokáží to tak nějak vnitřně přijmout a stále vnitřně řeší, co že si to to jejich okolí o nich vlastně myslí a je jim z toho zle. O chvilku níž se dozvíte, kdo za to vlastně může Mrkající

Jdeme na to, cvičení s naší představivostí právě začíná.

Začněme s myšlenkou na novorozeně, na úplně malé miminko.
Toto dítě, to čisté božství je nepopsaný list (Psal o tom už Platón, Aristoteles,John Lock - Tabula rasa). Miminko je po narození bez nějakých názorů, bez hodnocení toho, co je dobré, špatné, co by mělo nějak být a tak dále. Prostě jen je. Žije jen v přítomnému okamžiku a zkoumá svůj svět nejlépe jak umí. Bez předsudků si hraje, osahává si svět takový, jaký skutečně je, nenapadlo by ho ani v nejmenším někomu za něco nadávat...

Můžeme si toto dítě přestavit jako takovou malou panenku. Takže teď si všichni představme panenku a je jedno jestli je plastová, dřevěná, plechová, keramická. Narozené dítě - panenka - bez jakéhokoliv oblečení.
No a na tuto panenku postupně dáváme nějaké pomyslné šaty. Protože z nějakého důvodu chceme, aby nebyla nahá, aby se neobnažila, aby byla chráněná před okolním světem.
A tak jí nasadíme spodní prádlo upletené z názoru, že by měla jíst pětkrát denně, chodit včas spát a být ve své postýlce.
Pak jí nasadíme teplé ponožky z názoru, že je třeba všechno spapat, i když jí to nechutná, protože jinak nebude televize.
Panence nasadíme tepláčky z názoru, že je třeba se ve škole dobře učit, protože pak bude mít lepší práci, která jí sice nemusí bavit, ale to není důležité, protože přinese více peněz.
Dáme slušivé tričko z toho názoru, že nemůže někomu něco jen tak dát, protože by to nebylo spravedlivé a je třeba vždy vyžadovat něco zpět.....
Postupně naši panenku obalujeme do dalších vrstev oblečení utkaných z myšlenek, že takto funguje svět, ve kterém žijeme, že takto je to správně a že toto oblečení by ta panenka měla nosit, aby byla spokojená.

A pak naše poctivě oblečená, názorově vystajlovaná, panenka, která je pochopitelně přesvědčená o tom, že její oblečení je správné (říkají to rodiče, kamarádky, škola....) potká jinou panenku, a ta bude taky poctivě oblečená do různých vrstev. Ale to její oblečení bude jiné. Bude oblečená tak, jak je zase ona přesvědčená, že by to mělo vypadat. A pak jedna panenka začne říkat druhé panence, že by se měla vlastně oblékat do stejných názorů. Že jedině tak je to vlastně správně. A máme tu 8 miliard panenek, které jsou přesvědčené, že jen to jejich oblečení je správné a nechápou, jak zbylých 7,999 999 999 panenek může chodit oblečených v tom, co mají na sobě.

.....a tak se stane, že ta naše panenka vytkne té druhé panence to její nemožné tričko. A panenka se naštve a vytkne této panence její kalhoty a doma pak jiné panence vytkne její svetr. V práci vytkne další panence nemožnou čepici, která jí už tááák dlouho vadí a měla by ji změnit, jinak už bohužel dále nebude moci s ní pracovat a potkávat se s ní.

Mrkající

No a teď si položme nejsložitější otázku dnešního dne. Která část celku, kterému říkáme panenka, je vlastně tím, kdo druhému nadává, vytýká, vyhrožuje a chce, aby se měnil?

Je to ta nahá panenka pod tím vším oblečením?..........................neeeeeee Mrkající

Nebo je to snad to oblečení, pod kterým je schovaná nahá, čistá panenka? .......??????? Co?

Je možné, že by samo oblečení mohlo někomu nadávat, ponižovat ho, vydírat, usměrňovat? ......Ano - je to možné! Pokud panenka uvěří tomu, že její identita je právě to oblečení. Pokud panenka zapomene, že ona sama je pod tím vším oblečením a uvěří že její identitu tvoří právě její názory - to naše pomyslné oblečení Mrkající

Ta čistá nepopsaná panenka, to naše dítě, ze začátku příběhu na nikoho neútočí. Ono ví, že všichni jsme nazí a že všichni na sobě nosíme obleční z našich názorů Mrkající (stačí jaksi poslouchat nahou panenku, která je moudrá a né nějakou rukavici, kterou máme na sobě)

A ještě jedna věc - ta druhá nesložitější otázka dnešního dne.
Na koho útočí to oblečení z našich názorů? Útočí snad na tu panenku pod oblečením? .....Zase ne!
Tu ono měnit nechce, ono chce měnit oblečení druhé panenky, aby bylo stejné. Mrkající
Tedy slovy našeho kmene: názorový systém jednoho člověka útočí na názorový systém druhého člověka s cílem přesvědčit ho, že jen on je ten správný. Zatímco bytosti za názorovým systémem, ty naše nahé panenky, zústávají stále tiché, klidné, neměnné.

Takže komu dáme přednost? Usmívající se
Tuto otázku si zodpovězte každý sám - bude ten, kdo bude řídit svět kolem sebe a s ním spojené prožívání panenka nebo její oblečení? Budete bránit své oblečení před útokem druhého oblečení nebo to necháte být s vědomím, že na sebe naráží zase jen dvě mysli a že není třeba se hádat kvůli názoru? Je spousta možností a každý si to může řešit, jak jen chce. V tom je náš život krásný.

Ale abych nezapomněl pojmenovat toho, koho jsem slíbil na začátku odhalit při své úvodní otázce. Kdo za to vlastně může, kdo je vlastně zodpovědný? Napíšu vymyšlený fiktivní příběh (jména jsou zcela smyšlená a podobnost s reálnými postavami vašich životů čistě náhodná):

"Malé dítě nemůžeš urazit, vždyť si to zkus!" říká Theofil Vondráček
"Nó jó,to nemůžeš takhle brát. Malé dítě z toho ještě nemá rozum!" odpovídá Skarbimír Vomáčka

Tramtadadáááááá......... správná odpověď je ROZUM! Ta naše část, na kterou jsme tak pyšní. Dokud ho nemáme a nedáme mu průchod a prostor, nikdo nás nemůže urazit Smějící seSmějící seSmějící se

Takže ono je opravdu někdy asi lépe méně myslet...

Ahóóóój

P.S. Naplno se vlastně ukazuje náš strach z toho být obnažen - bez názorů.
Ano jedna vrstva oblečení je často tvořena z přesvědčení, cituji: "přece na to musíš mít nějaký názor - řekni, co si o tom myslíš!" Sám jsem nosil dlouho kabát z této iluze.Smějící se
Raději se skrýváme za názory, kterým věříme, aniž bychom vlastně cokoliv věděli. Bojíme se podívat na naši nahotu a na to, kým jsme pod tím vším šatstvem a následně potkat se s ním. Proč se toho bojíme si můžeme říct třeba zase někdy jindy Mrkající


Tak je má momentální zkušenost, nikomu ji nenutím, takhle nad tím přemýšlím a je to šatstvo, které rozhodně nenoste! Ani já ho nenosím Smějící se
 

Co jsem našel ve své mysli

12. března 2018 v 17:38 | M.S.Martin |  Myšlenky R.S.
....aneb analýza myšlenek Mrkající

Kamarádi, rád se zde s Vámi podělím o svůj zážitek z uplynulého víkendu Mrkající

Byla sobota ráno a já se rozhodl. To je myslím dobrý začátek, co?

Abych vysvětlil. Poslední dny trávím s knihou o mnichovi, který prodal své Ferari. Nechci a nebudu rozebírat, o čem se v knize píše. Mnozí jste ji četli. Vyzdvihnu jen jeden bod. Bod v knize, kde se píše o tom, že naše mysl je jako zahrada. Krásná rozkvetlá zahrada plná nejkrásnějších květin, plná vůní z nich se linoucích, hrající všemi možnými barvami. Zahrada skvoucí se květinami různých tvarů, velikostí. A je na nás, jak s touto zahradou zacházíme. Jestli pěstujeme krásně květy v ní, nebo jestli do ní chodíme vylévat kýble jedu a pustošíme ji.

Tak a já se rozhodl. Rozhodl jsem se, že svou zahradu podrobím testu a že se podívám, jak si vede ten zahradník, o němž jsem byl přesvědčený, že jeho zahrada je plná jen těch nejkrásnějších květin. Květin tak krásných, že je musí obdivovat nejeden další kolega zahradník. Že je plná tak vzácných květů, které nemá na zahrádce jen tak někdo a to už je něco! Je dokonce tak plná čarokrásných květů, že zahradník čeká na obdiv, kterého se mu překvapivě nedostává. Teda alespoň v té míře, jakou očekává Smějící se O rozčarování, smutku a zklamání se, milý čtenáři, dozvíš za malou chvilku, jen co vysvětlím, jak jsem na to šel.

Má zvědavost, jak si vedu ve své pěstitelské píli, mi nabídla vcelku jednoduchý nástroj. "Napiš si", říkám si, "všechny myšlenky, které se Ti honí hlavou. Budeš mít dobrý přehled o tom, kolik těch myšlenek je potřebných, kolika myšlenkám, které nepotřebuješ, věnuješ pozornost. Kolika krásným květům se na své zahradě věnuješ a jestli Ti tu a tam neproklouzne nějaká myšlenka, která by ti zaplevelila Tvůj dechberoucí květinový záhon, rozprostírající se, kam jen oko dohlédne."

Inu, stalo se. Zvolil jsem elektronickou formu, protože přece nebudu u sebe nosnějaký blok a tužku, když už máme ty moderní přístroje.

No, naběhal jsem se.

"Tolik rychlých startů k počítači, abych si za čerstva zapsal své myšlenkové toky, to už musí být dobré i pro zdraví", říkám si. "Takže vlastně je to i dobrý fyzický trénink." Nevinný

Tak a teď k výsledku. Nebudu chodit kolem horké kaše. Pohořel jsem. Vedl jsem si tak "špatně", jak by mě ani na chvíli před experimentem nenapadlo. Usmívající se

Ze všech těch myšlenek, které mě ten den napadly, nebyla ani jedna, kterou bych nějak potřeboval. Nebyla tam jediná, která by dala alespoň na chvíli naději, že kultivuji svoji zahradu. Sto procent myšlenek, kterým věnuji svůj čas, energii a prostor, prostě vůbec nepotřebuju. Tolik místa, které zabírají, a které mohu věnovat sám sobě a tím pádem i druhým....
Žádná z těch myšlenek nebyla v podstatě ani moje. Byly snůškou všech vzorců a názorů, které mi někdo někdy řekl. Snůškou názorů, kterým věřím, a nebo ještě lépe, chci věřit. Bez nějakých zpochybnění o těchto nabitých "pravdách".

Malá odbočka, když už píšu o tom, že ty myšlenky nejsou moje.... Vlastně se najde myšlenka, kterou bych mohl považovat za svou a to: "dnes jdeme s přáteli na večeři" - mimochodem myšlenka, která se v ten den objevila asi nejvícekrát - a pak si nemají ženy utahovat z mužů, že myslí v podstatě jen na jídlo, a že je třeba je nakrmit, jinak jsou nervózní. Smějící se

Zpět k experimentu:
často se objevoval zajímavý vzorec, o němž jsem byl přesvědčen, že ho vůbec nemám:
Někdo řekne/napíše svůj názor. Já si ho poslechnu/přečtu a už v tu chvíli vím, že je to přece blbost. Že tak to přece nemůže být. A dokola a dokola se vracím k tématu a věnuju mu pozornost a dokonce vedu fiktivní dialogy, ve kterých argumentuju, proč je to blbost. Znáte to? Smějící se Myslel jsem si, že tohle mám už za sebou, a teď se zničehonic zčistajasna ukazuje, že ne, že se to jen krásně maskuje a schovává, aby to nevyplulo okatě najevo. A ego si hned dokáže zdůvodnit, proč to tam je a proč ten dialog vedu. Prostě krása, šup tam jeden kýbl jedu do zahrady....Mrkající


Jdeme dál, koukněte, co se třeba objevuje:
.....V mysli si někdo sám pouští písničky a nehodlá je vypínat a ony si tam hrají.....
.....určitě bych měl napsat článek na blog (a být tím zajímavý...), aby se lidé dozvěděli o tom, jak těžce na sobě pracuju (aby vlastně viděli, jak to dělají blbě, když to taky nedělají) -ego, ego, ego Mrkající
...přesvědčit někoho o "pravdě" - někoho, kdo nemá s něčím praktickou zkušenost, ale nemám ji ani já, jen se mi vlastně hodí můj světonázor, zatímco ten jeho prostě nemůže platit - ego
.....měl bych o tom napsat na blog....
....v léte půjdu na houby a natrhám hořčáky, ty pak nasušíme a prášek dáme do kapslí, které koupíme v lékárně a budeme mít krásný přírodní preparát na bolest břicha a žaludeční nevolnosti - tak teď to vypadá jako krásná nesobecká myšlenka, co? Chyba lávky, kamarádi. Já totiž plánuju fotku košíku s hořčáky navrchu, abyste všichni viděli... (což někde vzadu přiznává, kdo jiný než.....EGO) Smějící se
...přichází poměrně málo myšlenek, tak to asi trávím víc času v přítomnosti. (no krásně ses pochválilo ty moje ego....)
....tchýně je zase nemocná? Jak může pořád tak ignorovat svoje tělo? To já bych teda nemohl....(jasně, akorát jsi byl před týdnem taky nemocný, co? Smějící se )
......měl bych napsat na blog.....


Asi v půlce dne se vracím ke svým poznámkám a nachází zlom. Už to není vůbec veselé (né že by dosud bylo....). Čtu si to a začíná mi být smutno. Začínají se objevovat myšlenky, že to jako není úplně dobrý (jo, ego to potřebuje onálepkovat a posoudit....). Nemám ze své zahrady radost. Navíc odbíhám od činností, kterým bych měl věnovat svou přítomnou pozornost. Odbíhám k tomu, abych psal. Najednou se proměňují priority.

Den pokračuje ve špatné náladě, které celkem snadno propadám. Potřebuji si udělat jasno a potřebuju najít toho, o kom tak často píšu. Toho pozorovatele, který je najednou někde pryč. Ten pozorovatel, který nikoho nesoudí, nikoho nehodnotí a každého přijímá. Ego ho dneska válcuje na milión procent. Je to jako zlej sen.

Ze sna procitám až druhý den dopoledne. Po vydatném spánku. Po chvílích v mysli strávených v dětství ve snaze najít odpověď na tyto vzorce. Jenže ta odpověď tam nikde v minulosti neleží. Neleží ani v budoucnosti. Kdyby to tak bylo, byl by náš život jen čekáním na to, až se něco stane a my se konečně budeme mít dobře. Ta odpověď je samozřejmě tady. Procitnutí přichází skrze přítomný okamžik. Najednou otevírám oči. Koukám po pokoji a všechno hraje krásnými barvami. Barvy jsou najednou nějaké hezčí a jakoby sytější. Najednou není nikde ani stopa po špatné náladě. Najednou můžu vstát z postele a jít s úsměvem na rtech za synem. Zničehonic.
Vysvětlení je jasné. To se vlastně jen objevil ten, kdo byl schovaný za tou velkou iluzí toho, kým jsem si myslel, že jsem. Objevilo se mé Bytí, mé skutečné Já. Ne role s nějakým jménem. Ne ta změť vzpomínek, o kterých často věřím, že jsou já a já jsem ony. Ne můj titul, ne má pracovní pozice. Ne mé tělo, ne mé emoce, ne má mysl - žádná z těchto lživých iluzí. Jen Já.

Ono na tom vlastně nic není. Mě osobně (každý to má asi jinak...) aktuálně přijde důležité, že vím, kde hledat. Od té doby, a já vím, že je to jen od včera, nevěnuji pozornost myšlenkám, které nepotřebuji - zatím mi to přijde dost přirozené, teda o mnoho přirozenější než se rýpat a pitvat v myšlenkách, které nepotřebuju. Tak nějak intuitivně tuším, že až se objeví myšlenka, která zaslouží mou pozornost, poznám to a budu se jí věnovat.

Pokládám si otázku, jestli to, co v danou chvíli řeším a chci, skutečně pochází zevnitř nebo je to jen role zvaná Martin. A ono to jde. Ono jde si udržet hřejivý pocit plynoucí z přítomného okamžiku. Ono jde být otevřený úplně novým myšlenkám a nechat je přicházet. Jde po telefonu s někým mluvit a vnímat odpovědi na jeho otázky jasněji než kdykoliv před tím. Mrkající

Tohle se mi přihodilo. Víkend byl velkým učitelem. Mé ego bylo obrovským učitelem. Mé Já je neustálým učitelem. Vše se odehrává skrze přítomný okamžik a momentálně to nevnímám jako ohranou frázi, protože teď a tady se mi daří rozlišit kdo jsem a hlavně, kdo nejsem Nevinný

Nevím, třeba to je výplod ega, které se zase maskuje. Uvidíme (uvidíme, jak dlouho se mi to vše, výše popsané, bude dařit). Ostatně napsal jsem o tom článek na Blog, což bylo jeho velkým přáním, tak se mějte krásně Mrkající



P.S. Vnímám tuto lekci jako nesmírně důležitou. Díky ní a díky mému egu jsem si mohl opravdu šáhnout hluboko. V posledních týdnech během meditací cítím, že skrze každého z nás proudí celý vesmír, který máme každý v sobě, a že každý je tvořen tou samou podstatou. Máme vše hned k dispozici a je na nás, čemu budeme věnovat pozornost. Jestliže máme uvnitř sebe celý vesmír, pak je na nás, co si z něj všechno vezmeme. Jestli všechno zdraví světa, jestli všechnu bezpodmínečnou lásku světa, nebo jestli budeme k srdci vztahovat všechny křivdy, kterých se na našich rolích dopustily role někoho jiného (ano, nemá to nic společného s námi a našim skutečným Já) - rozhodni se každý za sebe, v této krásné hře můžeš hrát, jak sám chceš Mrkající

Jak jsem potkal člověka v tísni

13. února 2018 v 19:06 | M.S.Martin |  Myšlenky R.S.
První článek v letošním roce a hned tak vážně....a hned s jednou malinkatou prosbou

Kamarádi, zajímavé jsou cesty Boha, života, co si budeme povídat. Nedávno, je tomu asi tak čtyři dny zpátky, jsem na nejmenované sociální síti po dlouhé době zahlédl fotogalerii z války poničené Sýrie. Bylo mi do pláče....oprava....plakal jsem. Na stovkách fotek byli mrtví muži, ženy, děti. Stovky.....
Nechci moralizovat, nechci nikoho přesvědčovat, ani jedno ani druhé, chci jen napsat svůj příběh a trošku popsat své myšlenkové, ale hlavně ty emocionální pochody.

Mám vztek. Opravdu se zlobím. Na sebe, na nás. Na naši lhostejnost. Začala nám Olympiáda za X miliard, lidé se slejzají před zářícími obrazovkami, čím větší uhlopříčka tím líp. Když se medailově zadaří, hned sdílíme fotky úspěšných českých sporotvců, kteří za nás v Koreji "bojují". Když se nedaří, popliveme ty samé české sportovce, protože za nás "bojují" tak nějak málo a hlavně jedou na výlet z našich daní.....

Sdílíme fotky z restaurací, sdílíme fotky, jak vaříme stejčky, omáčky a k tomu lupneme dvě, tři pivka....

Takový standard, zdá se, nic zvláštního, každodenní sociálněsíťová realita. A právě ten standard zakrývá naši lhostejnost, naše bolesti, naše strachy. Fotogalerii, kterou jsem zmínil na začátku svého psaní vidělo pár lidí z těch, které mám v přátelích, jen hrstka si ji rozklikla a už jen opravdové minimum mělo sílu se dodívat do poslední fotky. Drtivá většina mých přátel ze sociálních sítí jí nevěnovala pozornost. Vždy, když jde o humanitu, tuším, mezi mými přáteli, ty, které to nenechá chladnými a zastaví se a popřemýšlí. Vím taky natuty o těch, které to otravuje a kteří tvrdí, že se jich to přece netýká.....

No a teď ke mě. Pocitově to pro mě bylo velmi silné. Snad jsem se trochu zastyděl, že jsem doposud měl přivřená víčka a nevěnoval tomu pozornost, kterou si to, v mých očích, jistě zaslouží a koukal na to taky tak nějak z dálky. Poděkoval jsem těm, kteří se tématu věnují a pomáhají. Nechápal jsem, proč já ještě ne, a tak jsem udělal ten jediný logický krok, který jsem cítil, že je správný. Vyplnil jsem přihlášku a stal se dárcem - bože, je to tak snadné, během chvilky je vše vyřízené. Vše vyřízené z tepla mého domova se zářící obrazovkou, na které je puštěná olympiáda, za zády.....

Odezva nedala na sebe dlouho čekat. Dnes mi volala paní z organizace, kterou jsem si vybral. Ptala se na mé důvody, proč jsem se rozhodl pomoci ve válkou poničené zemi, odkud všichni prchají. No, moje spontánní odpověď snad trochu překvapila i mě. Překvapila mě tou samozřejmostí, se kterou jsem ji vyslovil a s upřímností, za kterou se asi (dpufám) nic neskrývalo. Důvod byl ten, že prostě mám víc, než potřebuju. Doma máme více než potřebujeme.

A to je vlastně to, s čím se obracím na Tebe, milý čtenáři.

Zvaž to. Zvaž, jestli nemáš víc, než potřebuješ. Zvaž, pokud tvá odpověď byla "ANO mám víc než potřebuju", jestli svůj nadbytek nechceš věnovat někomu, kdo nadbytek nemá a řeší existenční věci a prosté přežití na ulici každý den. Ať už se rozhodneš jakkoliv, děkuji Ti.

Paní, se kterou jsem mluvil mi řekla, že moje každoměsíční pětistovka znamená potravinový balíček pro jednu rodinu na skoro celý měsíc.
Vzpomeňme si, až zase uvidíme na sítích, jak se to hemží domácími lahůdkami, kterými se chlubíme ostatním.... až se to bude hemžit námi sdílenými olympijskými vítězi..... a ve chvíli, kdy si jdeme do lednice pro další svačinku......, že tam někde venku, tam někde je rodina, která žije z potravin za 500 Kč měsíčně.

Nic víc.

Mějte se krásně

P.S. Peníze neslouží jen na potravinové balíčky, slouží i jako rezerva, když jsou potřeba rychlé evakuace a další a další materiální pomoc. Paní mi povídala o lidech, kteří jsou mnohem dál, než já, nebo mě podobní. O lidech, kteří jsou přímo v terénu a ve svých batozích doslova pašují pomoc na místa, kam by se nedostala, síla.....

Další články


Kam dál

Reklama