O mělkosti našich vztahů

18. ledna 2020 v 22:08 | M.S. Martin |  Myšlenky R.S.
Mám známého...... a ten dnes říkal:

"Když prožíváte jedny z těch (nej)těžších hodin a identita včetně smýšlení o sobě samých se v prach obrací, nemůžete si nevšimnout výhod, které to přináší. Dokážete se podívat na věci z úplně nových úhlů pohledu. A pokud si dáte šanci a přestanete vaší osobě (tedy sami sobě) lhát, uzříte zcela nové světlo, které nemilosrdně vrhá své paprsky na vše, co jste si o svém bytí zde, na Matce Zemi, mysleli a spaluje jednu za druhou domněnku o všem, co se zdálo býti skutečným."

Přátelé moji drazí. Máte rádi lidi kolem sebe? Aspoň některé? Partnera, kamarády, sousedku, tu paní v obchodě na rohu ulice? Je odpověď ANO? Jsem si jist, že je. Má Vás někdo rád? Partner, kamarádi, soused, pán pozorující za záclonou svého okna v obýváku celý den ulici, v níž žijete? Je i teď odpověď ANO? Vím, že je.

Ale co když všechna ta ANO nejsou tak docela pravda? Co když nejsou pravdivá, i když tomu celým svým Já věříme?
Co když věříme, že máme nekoho rádi a přitom máme rádi jen domněnku o tom, jaký je? Prostě se nám líbí jeho obraz, ale vlastně se nedoptáváme na to, jestli je pravý. Spokojíme se s tím, že si myslíme, že víme, co znamená, když nám ten člověk řekne, že se v určité situaci třeba cítí tak a tak. A přesně v takovou chvíli si dosadíme, jen tak zcela ne-vědomě, svoje pocity a svou zkušenost toho, jak se tak cítíme v té situaci my sami a bere me to, že to je prožitek toho druhého....a už nám ujíždí vlak....a už se míjíme.....a zůstáváme jen na povrchu a skutečnou podstatu se poznat nepokoušíme....- ono totiž se pak někdy projeví, že jsme se sekli a že jsme se jen domnívali... a pak tomu nebudeme rozumnět a nejspíš nás to zraní....( mimochodem pro mnoho lidí je obtížné už jen to, zeptat se na pocity druhého, o skutečné hloubce pak ani nemluvě....)

Pojďme udělat revizi, jak to máme my. Zůstáváme na povrchu? Jsou naše vztahy v tomto směru povrchní nebo se skutečně zajímáme o to, jak lidem kolem nás je a jak se oni cítí? Bez našich domněnek se skutečnou snahou o poznání a pochopení druhého? Dejme si čas, nelžeme si a klidně si řekněme, že v tomhle zrovna máme drobnou rezervu....až si teprve pravdivě odpovíme, pojďme dál.
(Můžeme bez tohoto říci, že lidi kolem sebe známe? A pokud ne, a říkáme, že máme rádi, máme v takovou chvíli rádi člověka nebo jen naši domněnku o něm?)

A teď druhá strana mince, ta možná o fous bolavější, už jen proto, že na rozdíl od té o pár řádků výše, tuhle sami nemůžeme až tak moc ovlivnit......ta strana mince hodně bolavá, oči otevírající, upřímná, ale rozhodně férová.

Obraťme to - Lidi vás mají rádi.... a třeba to i říkají..... a třeba tomu oni sami opravdu věří, jak jsme mohli pochopit o odstavec výše. Ale ptají se vás jak se máte? Ptají se vás, jak se cítíte teď? A co za chvíli? A jak vám je, když se stalo to co se stalo? Ptají se vás, co děláte rádi? Co máte rádi? Jak vypadá váš den? Nebo si myslí, že to ví a to jim stačí, aniž by se kdy zeptali? A nebo se spokojí s vaší jednoduchou odpovědí a neověřují si, jestli se jen nedomnívají, že vám rozumí? Jak hluboké vztahy máte na této úrovni? Nemají lidé kolem vás zase jen rádi obraz o vás samých, který nekoresponduje s pravdou?

Nutno říct, že nejsem naivní a vím, že nikdo vás nemůže znát a poznat tak dobře, jako znáte vy sebe. Jenže pokud pěstujeme kvalitní vztahy měli bychom se tomuto poznání snažit co nejvíc přiblížit navzdory všem domněnkám. Co říkáte? Máte skutečný zájem o lidi kolem sebe? A mají i oni skutečný zájem o vás? Jak kvalitní jsou tyto dvě vztahové roviny?

Mám známého....miluje lidi a všechny bytosti....doptává se, investuje do vztahů kolem sebe a věří, že lidem kolem něj je oporou, jsou s ním většinou rádi a on je pro ně pevným a bezpečným bodem a nikdy toho ani na vteřinu nelitoval a nikdy jim vědomě neublíží. Ale jeho nikdo nezná. Hodně lidí má rádo představu o něm, ale co se děje uvnitř nikdo nenahlédne a tak je vlastně sám...paradoxně, lidé, kteří věří, že jsou blízko, by možná nedokázali odpovědět ani na ty nejjednodušší otázky o něm - neb se na ně nikdy nezeptali (třeba "kolik máš sourozenců", "co dělají tví rodiče?", "Co máš rád a co tě dokáže rozlobit?"). ....je sám.....a ve chvílích, kdy je mu špatně, není kolem něj nikdo, kdo by ho pochopil a on to mohl sdílet....

Je to chmurné? Depresivní? Nemělo by být. Na konci tohohle tunelu utkaného z černi vzpomínek, uvědomění, otázek a odpovědí je totiž světlo. Jasné a zářivé. Světlo, které můžeme každý vnést do našeho života a rozsvítit se jím. Posvítit si na temná zákoutí našich vztahových bolístek a mluvit....mluvit.....a mluvit. Snažit se chápat......a chápat.............

Kamarádi, pojďme se skutečně poznávat a pracovat na vztazích. Přestaňme budovat mělké vztahy a udělejme si čas na to jít do hloubky. Poznejme lidi kolem nás a poznejme sebe. Pokud totiž něco za něco stojí, pak je to právě tohle. A možná zjistíme, že je všechno OK a tím líp. A nebo zjistíme, že jsme na jednom místě zbytečně dlouho a že máme být někde jinde. Možná nám dojde, jak krásné je pěstovat ryzí vztahy, ryzí přátelství a lásku bez podmínek. Pak si všimneme, že není nic důležitejší než, aby všichni kolem nás byli šťastní, ale VČETNĚ nás.

Ať nikdo není sám. Kéž jsou všechny bytosti šťastné.

Namasté
 

Denní bdění

18. ledna 2020 v 14:23 | Mooji |  Mooji
Probuzení ze stavu denního bdění.

Když se probudíte do skutečného života,pochopíte, že jste žili ve snu. Denní bdění - váš každodenní život - může být vnímáno jako příjemný den. Pokud nezažíváte nějaké nepříjemné pocity nebo bolest, nevadí vám, že sníte. Může se vám to líbit. Ale stejně jako v každé hře, ve vašem každodenním bdělém snu nevystupují jen sami dobří lidé - hodní hoši a čokoládově sladké chvíle.
Kdyby v nějaké hře vystupovali jen kladně postavy, nikdo by na takové představení nechtěl jít. Musí přijít nějaká kontrastní či dramatická chvíle : srdce zlomené neopětovanou láskou, smrt, nebezpečí, únos či dramatické vysvobození . Bezproblémový život, plný sladkých okamžiku trvale neupoutá naši pozornost a neposkytne příležitost k růstu.
Umíte si představit, že byste se jenom smáli?
To by bylo hrozné. Kdybyste neznali smutek , jak byste věděli, co je štěstí? Ve skutečnosti jsme na protikladech a na zábavě těžce závislí. Zapomínáme, že všechno se děje ve snu, kterému říkáme denní bdění. Stejně jako se musíme probudít i z té nejsladší snové vidiny, musíme se probudít i z denního bdění a vstoupit do prostoru čistého vidění a bytí. To je náš přirozený prvotní stav.
Osobnost, hypnotizovaná dynamickým aspektem vědomí, by se dala přirovnat k herci, který se svou roli stotožnil natolik, že zapoměl, že je jen hercem.
Hrajeme svou roli , když se identifikujeme s pocitem osobnosti. Nemůžeme říct, že tato role je úplně oddělená od Pravdy - i ona je projevem vědomí, je to však vědomí v omezené , velmi zúžené formě. Tak pevně jsme uvěřili, že tato osobní identita je skutečná , že nejsme schopní být tím, čím opravdu jsme: nekonečně velkým prostorem čistého vidění a bytí, v němž vzniká i náš pocit , že jsme osoba.
Díváme se na svůj život a myslíme si, že to co vidíme, je objektivní skutečnost - máme počít, že to tak doopravdy je. Avšak naše identita nikdy nebyla objektivní realitou . Je hluboce subjektivní. Podobně jako onen člověk, který se procházel po pláži , naše identita stále mění podobu, neboť touží pokračovat ve svém snovém životě.
Jakmile si začnete uvědomovat, že jste "Já", váš snový život - dynamický projev života a podmíněné nastavení mysli - začne ztrácet svůj význam. A v určitém okamžiku zjistíte, že stačí jen být. Ať už přijde jakýkolí sen, jeho vlny vás už nesmetou.

Procitněte k poznaní:
No tohle - vždyť nic z toho není skutečné!

Vynaložil jsem tolik času na boj s přízraky a teď vidím, že nikdy neexistovaly.
Něco ve mně se nechtělo vzdát připoutanosti, potřeby věřit , že tato iluze je skutečná - a proto se zdála být skutečná. Ale teď vidím, že jsem byl vždy Svobodný!

Mooji

...absolutní herectví

14. ledna 2020 v 17:53 | M.S.Martin |  Myšlenky R.S.
Přátelé, kamarádi, náhodní kolemjdoucí Usmívající se

k napsání tohoto článku mě před třemi dny inspiroval mistr z mistrů největších, největší Čech, spisovatel, hudebník, gynekolog samouk, cestovatel, vynálezce a malíř Jára Cimrman.
Při sledování jeho divadelní hry "Záskok" se mi na mysl vloudila myšlenka, která asi nebude nikdy dostatečně zdůrazněna a připomínána.
V této hře se mluví o protagonistovi souboru Járy Cimrmana, který se jmenoval Ota Plk. Ota Plk se do své role natolik zabydlel, že prakticky nežil vlastním životem. Jeho absolutní herectví, jak se ve hře uvádí, se setkalo s bouřlivým přijetím ze stran diváků i kolegů herců. Stávalo se však, že Ota Plk nedokázal ze své role vystoupit a tak například zmizel po představení Gogolova Revizora a zbytek souboru se s ním potkal až ve vlaku, když jim po cestě do České Třebové kontroloval jízdenky. Byl s úspěchem také nasazován do ženských rolí - doslova strhující pak bylo představení Maryša, ve kterém se zhostil titulní role tak dokonale, že plakali nejen diváci v sále, ale také kolegové na jevišti. Opravdovost, se kterou Maryšu stvárnil, však měla za následek, že marně zval po představení kolegy na kávu Smějící se Kolegům se pak ulevilo, když se přestěhoval do postavy Švandy Dudáka a přestal být pro své okolí nebezpečný....kromě toho také zmizely jeho měsíční periodické chvíle nervozity a histerie Smějící se

No, snad jsem parafrázoval mistra alespoň přibližně a zachytil jsi, milý čtenáři, myšlenku, o níž šlo. Tedy o to, s jakou vervou lze hrát roli.

Ono totiž, když jdeme do divadla, tak nějak počítáme s tím, že na jevišti jsou lidé, kteří hrají roli a že ta role třeba nemá vůbec nic společného s tím, kým jsou v civilním životě.

A teď se podívejme na to, jestli vlastně to samé neděláme my sami na jevišti jménem "život". Jak přistupujeme sami k hraní našich rolí?

Dejme tomu, že hrajeme roli učitele, lékaře.....atd (Nevolím tyto příměry jen tak nádodně....). Víme, že to je jen role a za ní jsme my, člověk? Uvědomujeme si to? A všímáme si toho, že lidé kolem nás také hrají nějaké role? V tomto případě třeba žák, pacient? A je nám pak jasné, že za touto rolí, je zase jen člověk? Nebo máme zavřené oči a toto všechno nejsme schopni vidět?

OK? Můžeme dál? Usmívající se

Pokud nevíme, že hrajeme takové role, pak se zákonitě řídíme tím, že je zde nějaká hierarchie, podle níž je někdo výš a druhý níž. Že je tu vždy někdo, kdo má říkat druhému, co má dělat....že je tu někdo jako autorita. Je to tak? (Vždy najdeme někoho, kdo by "měl být" autoritou a rozhodovat o nějaké části života druhých - šéf, výše postavený kolega, politik atd.)
V našem případě tedy učitel, který věří tomu, že je svou rolí (jako Ota Plk v úvodu článku), věří tomu, že je oprávněn řídit žáka, že žák má plnit jeho pokyny a pokud tak žák nečiní, je přinejmenším problémový.....a teď lékař....úplně to samé? Nejhorší na tomto schématu je to, že pokud skutečně nevíme, že hrajeme roli, pak opravdu potřebujeme tuto hierarchii a skutečně voláme po tom, aby nás někdo řídil...a nepramení to z ničeho jiného než z toho, že nevíme, kým vlastně jsme....
Když hrajeme takto nevědomě role - můžeme si pak vůbec dovolit být autentickými ve všech prostředích, ve kterých se pohybujeme, se všemi lidmi, které potkáváme? Tak, aby nepřišel nějaký trest? Když hrajeme nevědomě role, jsme pak všichni jako Ota Plk, který nežil vlastním životem...bohužel....Zamračený

Trávíme náš čas přepínáním se z role do role: Ráno jsme matkou, která má povinnosti... pak přijdeme do práce, jsme kolegou, který musí poslouchat výše postavené a snášet požadavky, se kterými vůbec nesouhlasí, je mu v tom blbě, ale jeho role mu nedovolí s tím něco dělat.... Pak na kroužku, který vedeme jsme autoritou, která se dožaduje toho, že ji má někdo poslouchat a možná si dosytíme trochu té nespravedlnosti z dopoledne, pak jdeme naplnit roli zákazníka v obchodě a diktujeme bez mrknutí oka prodavači, o jehož životě nevíme vůbec nic, že nám má dát to a to, a ať si pěkně pospíší, protože jsme zákazník tedy jeho pán.... a večer u kávy si v roli kamarádky postěžujeme kamarádce, jak je ten život na houby, že nám v něm vlastně není dobře a my nevíme proč, když jen děláme, to co by se správně mělo.... a jdeme spát a ráno zase nanovo....

Je v takovém životě čas na to žít vlastní život? Víme pak vůbec to, co je tím životem? Víme pak vůbec kým jsme, když všechny tyto role odhodíme? Známe své talenty? Víme, kde je naše místo v koloběhu života a skutečně na něm jsme? Jsme šťastní a spokojeni sami se sebou, abychom pro okolní svět mohli rozdávat to nejlepší ze sebe? Usmívající se

Ale hlavně, není v podstatě únavné neustále bedlivě sledovat v jakých jsme rolích a hned je vyhodnocovat, abychom správně plnili očekávání okolí? Mrkající

A co když to uděláme jinak? Všimneme, že jsme člověk a vedle nás je taky člověk.....odhodíme naše role jako oblečení, když se jdeme koupat.... zůstaneme obrazně řečeno nazí..... Nenahlédneme právě tak, kdo jsme v celé své kráse se všemi našimi zákoutími? A když si toho všimneme u sebe, nebude pro nás naprosto samozřejmé to samé vidět u druhých lidí? Usmívající se

Tedy v našem případě, když budeme lékař a nebo učitel a budeme vědět, že je to jen naše role ve společnosti, pak budeme vědět, že i člověk, který k nám přichází hraje nějakou roli a pod ní je v celé své nahotě člověk, který stejně jako my má nějakou náladu, nějakou historii, nějaká trápení a nějaké radosti. Když se potkáme jako člověk s člověkem, je tam někde nějaká hierarchie? Je tam někde řečeno, že má jeden člověk přednost před druhým?

Není, je to jednoduchá rovnice člověk = člověk......... a dovolím si ještě jednu rovnici člověk + člověk = partneři Usmívající se

Nevím, jestli to nepíšu šroubovaně a je to srozumitelné....chtěl bych jen to, abychom si položili otázku, jestli chceme být absolutními herci jdoucími z role do role (byť jim třeba v určitých chvílích bude aplaudovat celý sál) nebo poznat sebe a vlastní život? Mrkající A ještě jednu otázku mám? Cítíme se lépe, když žijeme v souladu se sebou - děláme to, pro co máme talent a jsme autentičtí a prostě hrajeme na jevišti život podle našeho scénáře? Nebo se cítíme lépe, když hrajeme role ve scénáři, který píše někdo jiný? Usmívající se

Jen připomenu, že zrovna tohle nejde hrát napůl...těžko můžeme chtít partnerský přístup od našich "nadřízených" a pak sami nepartnersky řídit druhé....Pokud to takhle vnímáme, pak jsme ještě nic nepochopili a hrajeme roli - na jedné straně oběti a na druhé straně ubližujícího...

Co volíte? Usmívající se

Táááák zase někdy čau Usmívající se

Další články


Kam dál

Reklama