Odkud vychází "souzním"?

7. září 2018 v 14:52 | M.S. Martin |  Myšlenky R.S.
Kamarádi,

stále někde čtu a slýchám "souzním s tím a tím", "souzním, když tohle říkáš" a sám někdy toto sousloví používám..... a až nyní mě napadlo podívat se na to, kde se vlastně vynořuje ono "souzním". Odkud se bere? Jak moc je autentické a jak moc je vlastně takové obyčejné "souzním" ve skutečném sou-znění a sou-ladu s naší duší.... Mrkající

A hned na úvod musím říct (a třeba se to do konce článku změní....), že úplně nevím Smějící se Berme tedy společně následující řádky jako takovou výzvu k tomu, abychom každý sám u sebe prozkoumali, kde vlastně "souzníme"....

Na začátku se podívejme na emoce, neboť souznění vyvolává celou řadu emocí a to tedy hlavně těch kladných. Pokud někdo máte nepříjemné emoce při vašem "souzním" pak se prosím podělte třeba pod článek do komentářů Nevinný
Tudíž, když se podíváme na emoce, které to přináší, je to radost? štěstí? klid? nadšení? překvapení? Láska? Co pozorujete?

No a teď přijde zásadní část a to domněnka velkých duchovních mistrů a učitelů, psychologů a psychiatrů a to ta, že EMOCE JSOU REAKCÍ TĚLA NA TO, CO SE ODEHRÁVÁ V MYSLI....

Nechme tedy stranou, jak to můžeme zpochybnit, protože určitě můžeme, a pojďme se podívat na toto tvrzení optikou toho, že výše uvedené je pravdivé (ano i toto slovo můžeme zpochybnit, ale to se asi daleko nedostaneme Mlčící).
Když pak takovou jakoukoliv obyčejnou emoci rozpitváme, pak zjistíme, že z neurofyziologického hlediska trvá dejme tomu dvě minuty a pak tělo zase opouští, pokud se nerozhodneme si ji ponechat, tedy přehrávat si v hlavě stále dokola to, co jsme slyšeli, co nám kdo řekl, co jsme viděli prostě to, co tu emoci zase, stejně jako prve, vyvolá Mrkající

No a je to tady. Není ono "souzním" vlastně jen dalším konstruktem mysli, které právě slyší nějaké informace? Ty, které zapadají do mého světonázoru, čímž dochází k potvrzení pravdivosti mého náhledu na svět? Což následně v těle vyvolává libé pocity - radost, štěstí, překvapení, klid, všeobjímající lásku? Vždyť naše mysl jen v tu chvíli slyší řádku slov, které dotyčný nějak myslí a které si moje mysl nějak vykládá, podle toho, co už zná, jakou má zkušenost? A tím, jak pracuje, tak reaguje tělo a vyvolává emoci....?

A teď se chtě nechtě podívám na opak, tedy na "nesouzním", Jak bude fungovat tento proces?. Naše mysl se dozvídá o něčem, s čím nesouhlasí, nění to v souladu a nikde uvnitř to ne(sou)zní - jaké to vyvolává pak emoce? Kladné možná úplně ne? Pokud už známe své ego a víme jak funguje, pak snad dokážeme toho člověka přijímat, respektovat i s názorem, který není v našem souladu....

A pojďme hlouběji. Pokud známe to místo, odkud jsme schopni tyto jevy pozorovat, pak jsme v místě, odkud se vynořuje naše mysl, naše emoce a kde je naše vědomí - štěstí - láska - život. Pokud dokážeme v tomto místě být a jen pozorovat bez jakéhokoliv hodnocení, pak si všímáme toho, že se vynořují emoce různých polarit, různé intenzity, různého trvání a co k nim vede Mrkající jsme v místě, kdy dokážeme bezpodmínečně milovat jakoukoliv bytost bez ohledu na to, jestli nám říká něco, co se nám líbí nebo nás posílá kamsi. Jsme v místě, kde je úplně jedno, kdo nám co říká, neboť žijeme ve stavu trvalého štěstí (ha, takže jsou dva druhy štěstí? nebo to první nebylo štěstí? copak může být štěstí pomíjivé? Smějící se).

Pokud tedy souzníme na základě něčeho, co nám někdo tvrdí, kde souzníme? Ve vědomí? asi ne, tomu je přece jedno, kdo co říká, ne? Souzníme na úrovni mysli a to nám následně vyvolává příjemné pocity? Je to pak ale ještě skutečné souznění, které je v souladu s duší? Pokud se nedostaneme na místo, ze kterého vyvstává mysl a kam se zase zanořuje, nedokážeme tuto otázku asi dost dobře zodpovědět.
Takže: pojďme se každý do sebe ponořit a až se vynoříme, sdělme si své prožitky..... Mrkající

......je totiž konec článku a já stále nevím...... i když asi tuším, že v místě trvalého štěstí vůbec nepotřebuji potvrzení nějakých pravd a je pro mě důležité / přirozené jen pozorovat a ráchat se v oceánu přítomnosti, kde si mohu všímat všech svých souznění a nesouznění a pak je nechat plavat Mrkající
 

Kde je problém?

13. května 2018 v 19:28 | M.S. Martin |  Myšlenky R.S.
Kamarádi, naše ego chce, aby VŠECHNO bylo podle jeho představ. Aby VŠICHNI jednali podle jeho představ.
Ááále, ruku na srdce, kde je místo pro představy těch spoluúčinkujících, kteří se mají podílet na vytváření našeho životního díla? Kde je prostor pro vytváření jejich příběhu, když by podle našeho ega měli oni tvořit ten náš?
Je v tom našem příběhu skutečně prostor na to, že přemýšlíme, jak asi potřebují tvořit ti ostatní? A že stejně tak, jako máme potřebu, aby náš příběh byl dokonalý, mají i oni úplně tu samou představu a potřebu?
Není to tedy zase tak, že i jejich ego chce, abychom my tvořili podle jejich představ?

A teď jak z toho ven?

Jediná cesta, dle mě, je ta, že budeme plně respektovat a přijímat příběhy lidí kolem nás. RESPEKTOVAT příběh druhých je jediná cesta jak neskončit v nikdy nekončící bitvě, kde bojuje jedno ego se svou potřebou, aby vše bylo podle něj proti minimálně dalším 30 - 100 egům s tou samou potřebou.
PŘIJÍMAT druhé lidi s tím, že oni také tvoří svůj příběh tak dobře, jak jen umí, je cestou jak nenosit na svých ramenou křivdy ze stále se opakujících hádek o to, čí příběh je lepší. Je to cesta vzdání se potřeby přesvědčit někoho o své pravdě, neboť přichází uvědomění, že i druzí mají svoji neopakovatelnou pravdu a že ani jedna z těchto pravd nemůže nikdy býti PRAVDOU objektivní.

Proč máme vůbec potřebu, aby vše bylo podle nás? Proč myslíme tak moc na sebe, že chceme, aby ostatní dělali ústupky na úkor jich samých, a to jen proto, aby jsme my sami měli z toho prospěch?

Protože se nemáme rádi.

Nepřijímáme se v tuto chvíli tací, jací jsme a potřebujeme opakovaně různě malé a velké důkazy naší kvality a hodnoty. Tyto důkazy jsou nám poskytovány v okamžiku, kdy nám někdo potvrdí naší pravdu. Když někoho přesvědčíme o tom, že jsme to my, kdo má pravdu a že ten druhý, s kým jsme byli ve při, je debil. Když nám někdo řekne, že nám to sluší, protože máme oblek podle poslední módy nebo protože jsme shodili konečně ty poslední přebytečná 3 kila. Když se můžeme někomu pochlubit jakoukoliv novou věcí a dát tak najevo, že jsme "In". a tak dále a tak dále. Každý den naše ego hledá tisíce malých střípků, proč se mít rádo a vážit si samo sebe. Ego nám totiž tvrdí, že nejsme dokonalí a že máme být tací a tací, ale hlavně jiní.....do té doby si nezasloužíme vlastní lásku, ta totiž přijde až to bude tak a tak....

A když se nemáme rádi, nevážíme si sami sebe, nerespektujeme se a nevidíme vlastní dokonalost, pak nemůžeme mít rádi lidi kolem nás. Nemůžeme respektovat druhé lidi a vidět jejich dokonalost. Prostě jim nemůžeme dát to, co sami u sebe nemáme a nenacházíme.

Až teprve, když se máme rádi, začneme si sami dávat to, co opravdu potřebujeme. Pak teprve přichází pocit sebepřijetí a my jsme schopni vidět naši dokonalost a podstatu. Odchází nějaká představa o tom, že bychom měli být nějací jiní. Odchází potřeba hrát nějakou roli pro okolí, které nám má dát důkaz o tom, že za něco stojíme. A v ten samý okamžik s pocitem sebelásky přichází pocit lásky a respekt k druhým lidem.

Už nepotřebujeme být okolím ujišťováni, že máme nějakou hodnotu. Už ji totiž známe. Už vnímáme bezpodmínečnost a víme, že ať uděláme cokoliv není tu nikdo v nás, kdo by hodnotil jestli jsme to udělali dobře nebo špatně.

Mějme se rádi. Vnímejme se a dávejme si, co potřebujeme. Opečujme se a pak vyjděme do světa a rozdávejme lásku každému, koho potkáme :-)

Nevíte jak se mít rádi? Nevíte, proč se mít rádi? Vypněte mysl a rozjímejte...odpověď nemůžete minout :-)

Čusík :-)

Kdo může za to, že se Tě něco dotýká...

15. března 2018 v 15:14 | M.S. |  Myšlenky R.S.
Tohle mě štve. Teď jsem se urazil......Co mi to vykládáš? Podívej se nejdřív na sebe!!!

Znáte? Mrkající

Dobrá zpráva, není to o Vás Usmívající se

Cože? Jak to? .....Jednoduše....Určitě je tu mnoho z Vás, kteří znáte čtyři dohody od velkého Toltéka Dona Miguela Ruize. Vy, kteří jste je četli/viděli/slyšeli víte, že jednou ze čtyř dohod je "neber si věci osobně", protože to, že Vám někdo řekne, že jste debil se Vás prostě netýká a je to jaksi jeho problém. Ostatní, kteří nevíte, o co jde, nevěste hlavy a čtěte bez obav dál, neb mé vysvětlení je i pro Vás. A možná budiž pro Vás zároveň výhodou, že nejste zatíženi toltéckým poznáním a uchopením života Mrkající

Nabízím jednoduše na tomto místě svůj pohled na celou věc (napadl mě během meditace - během bytí v přítomném okamžiku....), který třeba pomůže těm, kteří i přesto, že toto racionálně vědí, tedy rozumem chápou, že okolí by je nemělo urazit a nemělo by je trápit, co si o nich ostatní říkají, nedokáží to tak nějak vnitřně přijmout a stále vnitřně řeší, co že si to to jejich okolí o nich vlastně myslí a je jim z toho zle. O chvilku níž se dozvíte, kdo za to vlastně může Mrkající

Jdeme na to, cvičení s naší představivostí právě začíná.

Začněme s myšlenkou na novorozeně, na úplně malé miminko.
Toto dítě, to čisté božství je nepopsaný list (Psal o tom už Platón, Aristoteles,John Lock - Tabula rasa). Miminko je po narození bez nějakých názorů, bez hodnocení toho, co je dobré, špatné, co by mělo nějak být a tak dále. Prostě jen je. Žije jen v přítomnému okamžiku a zkoumá svůj svět nejlépe jak umí. Bez předsudků si hraje, osahává si svět takový, jaký skutečně je, nenapadlo by ho ani v nejmenším někomu za něco nadávat...

Můžeme si toto dítě přestavit jako takovou malou panenku. Takže teď si všichni představme panenku a je jedno jestli je plastová, dřevěná, plechová, keramická. Narozené dítě - panenka - bez jakéhokoliv oblečení.
No a na tuto panenku postupně dáváme nějaké pomyslné šaty. Protože z nějakého důvodu chceme, aby nebyla nahá, aby se neobnažila, aby byla chráněná před okolním světem.
A tak jí nasadíme spodní prádlo upletené z názoru, že by měla jíst pětkrát denně, chodit včas spát a být ve své postýlce.
Pak jí nasadíme teplé ponožky z názoru, že je třeba všechno spapat, i když jí to nechutná, protože jinak nebude televize.
Panence nasadíme tepláčky z názoru, že je třeba se ve škole dobře učit, protože pak bude mít lepší práci, která jí sice nemusí bavit, ale to není důležité, protože přinese více peněz.
Dáme slušivé tričko z toho názoru, že nemůže někomu něco jen tak dát, protože by to nebylo spravedlivé a je třeba vždy vyžadovat něco zpět.....
Postupně naši panenku obalujeme do dalších vrstev oblečení utkaných z myšlenek, že takto funguje svět, ve kterém žijeme, že takto je to správně a že toto oblečení by ta panenka měla nosit, aby byla spokojená.

A pak naše poctivě oblečená, názorově vystajlovaná, panenka, která je pochopitelně přesvědčená o tom, že její oblečení je správné (říkají to rodiče, kamarádky, škola....) potká jinou panenku, a ta bude taky poctivě oblečená do různých vrstev. Ale to její oblečení bude jiné. Bude oblečená tak, jak je zase ona přesvědčená, že by to mělo vypadat. A pak jedna panenka začne říkat druhé panence, že by se měla vlastně oblékat do stejných názorů. Že jedině tak je to vlastně správně. A máme tu 8 miliard panenek, které jsou přesvědčené, že jen to jejich oblečení je správné a nechápou, jak zbylých 7,999 999 999 panenek může chodit oblečených v tom, co mají na sobě.

.....a tak se stane, že ta naše panenka vytkne té druhé panence to její nemožné tričko. A panenka se naštve a vytkne této panence její kalhoty a doma pak jiné panence vytkne její svetr. V práci vytkne další panence nemožnou čepici, která jí už tááák dlouho vadí a měla by ji změnit, jinak už bohužel dále nebude moci s ní pracovat a potkávat se s ní.

Mrkající

No a teď si položme nejsložitější otázku dnešního dne. Která část celku, kterému říkáme panenka, je vlastně tím, kdo druhému nadává, vytýká, vyhrožuje a chce, aby se měnil?

Je to ta nahá panenka pod tím vším oblečením?..........................neeeeeee Mrkající

Nebo je to snad to oblečení, pod kterým je schovaná nahá, čistá panenka? .......??????? Co?

Je možné, že by samo oblečení mohlo někomu nadávat, ponižovat ho, vydírat, usměrňovat? ......Ano - je to možné! Pokud panenka uvěří tomu, že její identita je právě to oblečení. Pokud panenka zapomene, že ona sama je pod tím vším oblečením a uvěří že její identitu tvoří právě její názory - to naše pomyslné oblečení Mrkající

Ta čistá nepopsaná panenka, to naše dítě, ze začátku příběhu na nikoho neútočí. Ono ví, že všichni jsme nazí a že všichni na sobě nosíme obleční z našich názorů Mrkající (stačí jaksi poslouchat nahou panenku, která je moudrá a né nějakou rukavici, kterou máme na sobě)

A ještě jedna věc - ta druhá nesložitější otázka dnešního dne.
Na koho útočí to oblečení z našich názorů? Útočí snad na tu panenku pod oblečením? .....Zase ne!
Tu ono měnit nechce, ono chce měnit oblečení druhé panenky, aby bylo stejné. Mrkající
Tedy slovy našeho kmene: názorový systém jednoho člověka útočí na názorový systém druhého člověka s cílem přesvědčit ho, že jen on je ten správný. Zatímco bytosti za názorovým systémem, ty naše nahé panenky, zústávají stále tiché, klidné, neměnné.

Takže komu dáme přednost? Usmívající se
Tuto otázku si zodpovězte každý sám - bude ten, kdo bude řídit svět kolem sebe a s ním spojené prožívání panenka nebo její oblečení? Budete bránit své oblečení před útokem druhého oblečení nebo to necháte být s vědomím, že na sebe naráží zase jen dvě mysli a že není třeba se hádat kvůli názoru? Je spousta možností a každý si to může řešit, jak jen chce. V tom je náš život krásný.

Ale abych nezapomněl pojmenovat toho, koho jsem slíbil na začátku odhalit při své úvodní otázce. Kdo za to vlastně může, kdo je vlastně zodpovědný? Napíšu vymyšlený fiktivní příběh (jména jsou zcela smyšlená a podobnost s reálnými postavami vašich životů čistě náhodná):

"Malé dítě nemůžeš urazit, vždyť si to zkus!" říká Theofil Vondráček
"Nó jó,to nemůžeš takhle brát. Malé dítě z toho ještě nemá rozum!" odpovídá Skarbimír Vomáčka

Tramtadadáááááá......... správná odpověď je ROZUM! Ta naše část, na kterou jsme tak pyšní. Dokud ho nemáme a nedáme mu průchod a prostor, nikdo nás nemůže urazit Smějící seSmějící seSmějící se

Takže ono je opravdu někdy asi lépe méně myslet...

Ahóóóój

P.S. Naplno se vlastně ukazuje náš strach z toho být obnažen - bez názorů.
Ano jedna vrstva oblečení je často tvořena z přesvědčení, cituji: "přece na to musíš mít nějaký názor - řekni, co si o tom myslíš!" Sám jsem nosil dlouho kabát z této iluze.Smějící se
Raději se skrýváme za názory, kterým věříme, aniž bychom vlastně cokoliv věděli. Bojíme se podívat na naši nahotu a na to, kým jsme pod tím vším šatstvem a následně potkat se s ním. Proč se toho bojíme si můžeme říct třeba zase někdy jindy Mrkající


Tak je má momentální zkušenost, nikomu ji nenutím, takhle nad tím přemýšlím a je to šatstvo, které rozhodně nenoste! Ani já ho nenosím Smějící se

Další články


Kam dál

Reklama